Zatím jen označujeme mrtvé, ale věříme na zázrak, říká český hasič ve Venezuele

K zemětřesení došlo ve středu ve večerních hodinách tamního času, u nás to tedy bylo v noci, a myslím si, že kolem čtvrtečního poledne už jsme měli informace o jejich požadavcích. Oficiální žádost státům Evropské unie ale přišla později, někdy k večeru.

Spoustu času jsme řešili leteckou přepravu s dostatečnou kapacitou. Tu totiž v rámci českých vojenských i komerčních kapacit nebylo možné zajistit, takže jsme o tom jednali se zahraničím.

Letadlo, které by bylo schopné přepravit všech 70 členů týmu a veškeré naše vybavení, jsme měli přislíbeno na pátek 26. června. Nabízel ho jeden provozovatel ze Španělska, ale nakonec dal přednost komerčnímu využití a neposkytl nám ho.

Náš generální ředitel a zástupci ministerstva vnitra vyjednávali za pomoci armády o leteckých prostředcích v rámci NATO. Nakonec využili německou Luftwaffe, ale odcestovali jsme až o den později, než jsme měli původně letět se španělským komerčním provozovatelem. Odlet z Prahy byl v sobotu 27. června ve 12 hodin.

Sehnat dostatečně velké letadlo, které by nás dopravilo přes oceán, byl opravdu problém. Česko žádné takové nemá. Vládní speciál by vzal lidi, ale ani ne čtvrtinu věcí, které potřebujeme. Díky NATO jsme letěli nizozemským letadlem A330 s německými piloty. Jenže z důvodu stavu a možností letišť ve Venezuele jsme letěli na Curaçao (ostrov v Karibském moři přibližně 65 kilometrů od pobřeží Venezuely - pozn. red.), kde jsme přebalovali věci a přestupovali v sobotu večer místního času do transportního vojenského letounu A400. Ten nemá žádnou horní palubu, jen opravdu holý celý trup, který se dá naplnit jak lidmi, tak materiálem. Nastala ale další nepříjemnost.

Do letadla se nevešel veškerý materiál, který tvořilo šest palet nákladu, a ani všichni lidé. Takže jsme se museli rozdělit a nechat na Curaçau 19 osob.

Ano, od pondělního večera venezuelského času.

Ta první skupina přistála v sobotu ve 20.30 na letišti Simóna Bolívara v Maiquetii, které je nedaleko Caracasu. Z letiště jsme pak zamířili do města La Guaira, kam jsme dorazili půl hodiny po půlnoci ze soboty na neděli.

Právě La Guaira a její okolí je vedle Caracasu zemětřesením nejvíce postižená. Proto jsme se ani do metropole nepřesouvali, pomoc bylo potřeba plošně a spravedlivě rozdělit. Venezuelská strana nás převezla na základnu záchranářských týmů v La Guaira.

Ne, to jsme si vyřizovali, respektive postavili sami, protože bydlíme ve stanech, které jsme s sebou přivezli. Místní zpřístupnili baseballový stadion a jeho okolí včetně velkých parkovišť, a právě na jednom z nich jsme si ještě v noci po příletu postavili základnu. Skončili jsme s tím v neděli v 5 hodin ráno a už v 7.30 vyjela první skupina na průzkum zbořených objektů.

Hledání dopravy do Venezuely má na případný výsledek týmu samozřejmě vliv. Pro lidi zavalené v sutinách klesá šance na přežití s každou hodinou. První dva až tři dny je ještě relativně vysoká, pokud samozřejmě nemají zásadní zranění, ale jsou jen uvězněni v nějakém malém prostoru. Ale po třech dnech jdou šance rychle dolů, takže to zdržení zaviněné přepravou, které bohužel nejsme schopni garantovat pro tak velký tým vždy a hned, bude mít na náš výsledek vliv.

Oproti našemu zásahu v Turecku v únoru 2023 po nás venezuelská strana nechce, abychom manipulovali s mrtvými oběťmi, jen jim označujeme, zda v dané zřícené budově nějaké jsou, a posouváme se k dalším objektům. Snažíme se prozkoumat co nejvíc sutin tak, abychom našli někoho přeživšího. Bohužel se nám to zatím nepovedlo.

V mnoha případech jsme ale byli blízko míst, kde došlo k nálezu přeživšího, ale toho člověka už objevily místní jednotky. My jsme takto u vytažení dvou živých lidí.

Vždycky na místo katastrofy letíme s tím, že chceme někoho živého najít. V současnosti se nám to nedaří, nicméně věříme, že zázraky se dějí, takže nepolevujeme. Ale samozřejmě šance jdou v tuto dobu rapidně dolů. Od zemětřesení uplynulo už pět dnů (rozhovor vznikal v noci na úterý českého a v pondělí v podvečer venezuelského času, pozn. red.).

Ale i v Turecku, kde jsme byli 12 dnů, se stal zázrak a po čtrnácti dnech tam ještě našli živého člověka.

To nelze přesně říct, ale byli jsme na sutinách, kde už nikdo živý nebyl a přitom se vědělo, že se tam pohřešuje 27 lidí. Řekl bych, že na sutinách, kde jsme byli a zkoušeli je prohledávat i se psy, šlo o desítky případů mrtvých, kteří tam zůstali.

Ano, primárně je to hledání živých. Náš tým dostal na starosti kategorii s označením „potenciálně živí“, tedy objekty, kde se vědělo, že uvnitř byli lidé. Zároveň z nich nebylo slyšet volání ani klepání, takže nikdo netušil a netuší, zda jsou živí, nebo mrtví.

Kromě toho jsme ověřovali tipy od místních občanů, že někde někoho slyšeli. Bohužel ani v jednom případě jsme nikoho živého nenalezli. Na sociálních sítích se objevují informace, že někdo zavalený někomu ještě napsal, ale ne vždy se to zakládá na pravdě a aktuálních časech. Člověk třeba zjistí, že jde o dva dny starou zprávu.

Byli jsme na zhruba 25 místech, která jsme nějak prozkoumávali. Teď během našeho rozhovoru (pondělí večer venezuelského času, pozn. red.) dostali kolegové zase tip na objekt, který by potřeboval rychlý průzkum. Tudíž tam posíláme auto s rychlou průzkumnou skupinou. Snažíme se kromě určených úkolů i proaktivně pátrat.

Když člověk vidí spadlé domy a v sutinách válející se věci denní potřeby, tak si uvědomí, jak křehký je život, a je rád, že nebydlí v zemích, kde hrozby zemětřesení jsou. Je to katastrofa a je to vidět i na lidech, kteří to přežili. Téměř nic tu nefunguje, nejde elektřina, je problém s vodou, jídlem, se zásobováním, silnice a mosty jsou zničené. Atmosféra není dobrá. Jde o velkou krizovou situaci.

Mluvilo se zatím zhruba o pátku, o sobotě.

Jsou tady vysoké teploty kolem 30 stupňů, vlhkost vzduchu 65 až 70 procent. Na sutinách, kde je to v mnoha případech směs železobetonu, který se na slunci ještě nahřeje, je to extrémně náročné pro lidi i pro našich osm psů. Musí se chladit a mít pitný režim. Máme směnový systém, aby kvůli únavě nedošlo ke zranění či nehodě, střídáme lidi i psy.

Samozřejmě ani spánek asi neodpovídá běžnému biorytmu, takže si každý trošku sáhne na fyzické hranice. Ale jsme tady proto, abychom pomohli někoho ještě zachránit. Nepřestáváme věřit, že se zadaří.