Článek
Podle vzpomínek bývalých vězňů bobrujské kolonie č. 2 byl Šinvize proslulý svou krutostí. Přezdívali mu Rudolf (podle jeho patronyma Rudolfovič).
Vyžíval se v kontrolách vězňů, které osobně prováděl. Hledal sebemenší záminku k přísným trestům. Stačilo, aby trestanec měl nesprávně zapnuté oblečení nebo pozdravil špatným způsobem a hned trestal. Vyžíval se v týrání a šikaně. Jeden z bývalých vězňů ho nazval „naprostým sadistou“, píše Naša Niva.
Politickým vězňům mimo jiné vtloukal do hlavy „jak špatný je život v Evropské unii“.
Šinvizeho kariéra byla spojena výhradně s bobrujskou kolonií č. 2, kde se vypracoval z dozorce na manažerskou pozici. V roce 2023 se v souvislosti se zesílenými politickými represemi ujal funkce velitele operačního a bezpečnostního útvaru a zavedl razantní omezení týkající se zasílání knih a balíčků s léky vězňům.
Na začátku roku 2024 muž opustil službu a jak zjistila nevládní organizace BelPol, opustil Bělorusko a přesídlil do Německa v rámci repatriačního programu pro potomky bývalých pozdějších kolonistů (program Spätaussiedler, pozn. red.).
Jeho otec se sice narodil v Kazachstánu, ale rodičům německého původu, což umožňovalo využít zjednodušeného postupu pro získání německého občanství, píše deník Naša Niva. Na jaře 2024 si Šinvizeho manželka Marina změnila příjmení na Schönwiese a jako místo svého bydliště uvedla město Schwerin v Meklenbursku-Předním Pomořansku. S největší pravděpodobností tedy žije Dmitrij Šinvize v Německu pod jménem Schönwiese a získal německé občanství.
Nevládní organizace BelPol uvedla, že německou stranu informovala o minulosti Šinvizeho a požádala ji, aby bývalého ředitele věznice postavila podle zákona před soud.
