Venuše možná kdysi mívala měsíc. Podle vědců o něj přišla „vlastní vinou“

Venuši se vzhledem k podobné velikosti, hmotnosti i vnitřní stavbě někdy přezdívá „dvojče“ Země. Podmínky na povrchu obou planet jsou dnes ale velmi odlišné. Zatímco Země má kapalnou vodu a prostředí vhodné pro život, Venuše je nejteplejší planetou Sluneční soustavy s mimořádně hustou atmosférou a extrémním tlakem.

Planetu charakterizuje též velmi pomalá rotace. Jedno otočení kolem vlastní osy jí trvá 243 pozemských dnů. A právě vývoj rotace mohl podle týmu vedeného Stephenem R. Kanem z Kalifornské univerzity v Riverside sehrát důležitou roli v tom, proč dnes Venuše žádný měsíc nemá.

V nové studii vědci pomocí modelů sledovali, jak by se po miliardy let mohla vyvíjet soustava tvořená Venuší, jejím hypotetickým měsícem a Sluncem. V různých scénářích měnili počáteční rychlost rotace planety, hmotnost satelitu i vlastnosti jeho oběžné dráhy. Výsledky výzkumu pak byly publikovány tento týden v časopise The Astrophysical Journal.

Podle nejrozšířenější teorie vznikl náš přirozený satelit přibližně před 4,5 miliardami let po srážce mladé Země s tělesem přibližně o velikosti Marsu, pro které vědci používají označení Theia. Náraz vyvrhl do okolí obrovské množství materiálu, z nějž se postupně zformoval Měsíc.

„Venuše nepochybně zažila obří srážky stejně jako Země, a měla tedy stejnou, ne-li větší šanci na vznik měsíce podobného tomu, jaký vidíme na naší obloze,“ uvedl Kane pro web Space.com.

Měsíc se od Země vlivem slapových sil velmi pomalu vzdaluje. Souvisí to s tím, že Země se otáčí rychleji, než ji Měsíc obíhá, a část své rotační energie mu tak postupně předává.

U mladé Venuše mohl být začátek podobný. Pokud se po obří srážce otáčela dostatečně rychle, nově vzniklý měsíc se mohl nejprve od planety vzdalovat. Jak se ale rotace Venuše zpomalovala, mohl se vývoj obrátit. V řadě modelových scénářů se totiž satelit po počátečním vzdalování začal po spirále vracet zpět k planetě.

„Moje studie ukazuje, že k tomu, aby Venuše dospěla do podoby, jakou dnes vidíme, nebyla zapotřebí žádná vnější katastrofa. Gravitace planety v kombinaci s pomalou rychlostí její rotace přirozeně způsobila, že se na ni měsíc zřítil,“ uvedl Kane v tiskové zprávě univerzity.

Modely rovněž ukázaly, že osud případného měsíce výrazně závisel též na tom, jak rychle se mladá Venuše otáčela a jak byl měsíc hmotný. Pokud by den na rané Venuši trval méně než 12 hodin, mohl satelit o hmotnosti podobné našemu Měsíci za určitých podmínek přežít až do současnosti.

Naopak ve scénářích, v nichž měsíc nakonec zanikl, se tak mohlo v závislosti na počátečních podmínkách stát zhruba 30 milionů až 1,7 miliardy let po jeho vzniku.

Paradoxně ani větší měsíc nemusel mít podle odborníků vyšší šanci na přežití. Hmotnější satelit by totiž mohl účinněji zpomalovat rotaci Venuše, a tím nepřímo urychlit i svou vlastní cestu k planetě.

Autoři studie zároveň upozorňují, že i kdyby Venuše svou přirozenou družici kdysi skutečně měla, najít dnes její stopy by bylo velmi obtížné. Měsíc zničený před miliardami let by totiž po sobě nezanechal nic, co by bylo možné jednoduše spatřit.

Nepřímým důkazem jeho někdejší existence by mohly být určité chemické stopy v atmosféře nebo na povrchu Venuše. Více by podle vědců mohly prozradit budoucí vesmírné mise, které budou planetu a její atmosféru podrobně zkoumat.