Článek
Odborníci, kteří zkoumali DNA deseti různých živočišných druhů, nalezli společný genetický vzorec. Ten odlišuje samečky, kteří se svými protějšky zůstávají a podílejí se na výchově mláďat, od těch, kteří to nedělají. Zdá se, že příroda u některých zvířat vsadila na jeden biologický trik: zesílila aktivitu některých genů v mozku a potlačila jiné.
„Ukázalo se, že při přechodu z ne-monogamních druhů k monogamním se uplatňují velmi podobné genetické mechanismy,“ řekla britskému deníku The Guardian Rebecca Youngová, bioložka z univerzity v Texasu.
Monogamisté i promiskuitní příbuzní
Monogamii je možné definovat různě, ale v posledních výzkumech se vědci soustředili na zvířata, která nejméně po jedno období páření tvořila pár, sdílela alespoň částečně rodičovské povinnosti, a společnými silami bránila potomky před predátory.
Identifikovali pět monogamních druhů a pro každý z nich našli blízkého příbuzného s mnohem promiskuitnějším životním stylem. Mezi monogamní zvířata patřila například myš kalifornská, hraboš prériový, linduška horská, žába pralesnička klamavá a vrubozobcovité ryby z jezera Tanganika v Africe.
Jejich promiskuitními příbuznými byli křeček dlouhoocasý, hraboš luční, pěvuška modrá, pralesnička drobná a odlišný druh vrubozobcovitých ryb. Zvířata od sebe dělí 450 milionů let evoluce, kdy se u některých druhů na různých větvích stromu evoluce vyvinulo monogamní chování.
Vědci v článku v magazínu Proceedings of the National Academy of Sciences popsali, jak analyzovali mozkovou tkáň a objevili 24 genů, jejichž aktivita byla u monogamních druhů neustále zesilována nebo zeslabována. Tyto dva tucty genů jsou s monogamií spojeny nejtěsněji, ale hrát roli může genů daleko více, tvrdí Rebecca Youngová.
Geny zodpovědné za vývoj nervů, učení, paměť a kognitivní funkce byly aktivnější u monogamních samečků než u těch promiskuitnějších, zjistili odborníci. Díky tomu zvířata dokázala rozeznávat své partnery a potomky nebo společný domov.
Zatím nelze s jistotou určit, které konkrétní geny jsou za monogamii zodpovědné – zvířata se lišila ve vícero aspektech než pouze v reprodukčních návycích. Vědci ale věří, že už teď určili směr dalšího výzkumu. Do budoucna plánují experimentovat s různými geny a pozorovat, zda se z monogamních zvířat stanou promiskuitní a obráceně.
Monogamie má i svá rizika
Reprodukční strategie zvířat utvářely komplexní síly evoluce. Zatímco pro některé druhy je monogamie výhodná, má i svá úskalí. „Musíte vedle sebe tolerovat alespoň na nějaký čas jiné zvíře, a to není právě snadné,“ řekl Hans Hoffman, autor výzkumné studie. „Můžou vám sebrat jídlo nebo útočiště, můžou vás nakazit nemocemi, nebo vás dokonce zranit.“ A pak je tu břemeno péče o mláďata. „Mláďata jsou v podstatě parazité. Připravují vás o zdroje a sílu a život s nimi je nebezpečnější, protože vás kvůli nim snadněji najdou predátoři.“
Je to tedy malý zázrak, že jsou vůbec nějaké druhy monogamní a funguje jim to. Tady ale evoluce zahrála na zvířata ten nejlepší trik. „Evoluce je prostě geniální. Když se nám podaří utvořit pár nebo máme potomky, o něž je třeba se postarat, máme z toho skvělý pocit. Systém odměn v mozku se aktivuje a říkáme si – já to prostě zbožňuju,“ říká Hoffman.
Zatím není známo, zda mají tytéž geny vliv i na monogamní chování u lidí. Pokud ano, je na pořadu dne jakýsi genetický test na věrnost? „Monogamie je velmi komplexní rys, v němž hraje velkou roli mnoho a mnoho genů. Mezi jednotlivci jsou rozdíly a ten test by musel být velmi přizpůsobený na míru jednotlivci, pokud by měl být efektivní,” řekla Youngová. Nemožné to podle ní ale není.