Poslední večeře trilobita. Čeští paleontologové analyzovali potravu pravěkého tvora

Článek o potravě těchto vyhynulých mořských členovců a jejich roli v prvohorních ekosystémech vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature, sdělili tento týden zástupci Přírodovědecké fakulty UK.

Unikátní zkamenělinu, trojrozměrně zachovanou v tzv. rokycanské kuličce, nalezl před více než stoletím místní sběratel Karel Holub. Svá tajemství vydala ale až nyní, a to díky použití nejmodernější zobrazovací metody za pomoci synchrotronu.

Zkamenělina trilobita se po svém objevení v roce 1908 dostala do sbírek rokycanského muzea, dnešního Muzea dr. Bohuslava Horáka (součást Západočeského muzea v Plzni).

„Pamatuju tenhle kus už z dětství,“ poznamenal první autor studie Petr Kraft z Přírodovědecké fakulty UK. „Byla to totiž nejoblíbenější zkamenělina mého dědečka, a proto její fotografie kdysi visela v paleontologické pracovně v rokycanském muzeu, kde vypomáhal.“

Po více než 100 letech si paleontologové uvědomili, že drobné schránky viditelné v odlomené části trupu mohou představovat zachované zbytky potravy v trávicím traktu. Nemohli je ale zkoumat, jelikož by vzácnou fosilii zničili.

Průlom přineslo až využití špičkové technologie synchrotronové tomografie, která umožňuje prozáření materiálů velké hustoty - včetně hornin - v rozlišení v řádu tisícin milimetru. Rokycanský trilobit patří mezi první české zkameněliny, které byly zkoumány na Evropském synchrotronu ve francouzském Grenoblu.

„Získání řezů, podobných jako zná většina lidí z nemocničních CT, je pouze první krok. Pak následuje ručně odlišení jednotlivých struktur pomocí rekonstrukčního softwaru. Výsledný 3D model zkameněliny je posléze nasnímán ve virtuálním fotografickém studiu, což zvýrazní hloubku obrazu, a vznikne tak mimořádně informativní ilustrace,“ popsala pracnou, ale efektivní kombinaci zobrazovacích metod Valéria Vaškaninová z Přírodovědecké fakulty UK.

Vědci zrekonstruovali obsah žaludku a střeva a dokázali určit živočichy, které ordovický (ordovik je geologický útvar starších prvohor - pozn. red.) trilobit Bohemolichas incola na mořském dně pozřel. Zjistili, že jeho trávicí trakt byl zcela naplněný vápenatými schránkami a jejich úlomky, které patřily mořským bezobratlým, jako jsou lasturnatky, mlži či ostnokožci.

Z rekonstrukce lze podle badatelů odvodit, že trilobit zkrátka „sežral, co mu stálo v cestě“, ať už mršiny, nebo živou kořist včetně pevných schránek. Nebyl nijak vybíravý, co se týká složení potravy, ale soustředil se hlavně na sousta drobná nebo taková, která byl schopen rozdrtit.

Za pozoruhodnou považují paleontologové skutečnost, že tenkostěnné vápnité schránky nejsou v trávicím traktu ani částečně rozpuštěné. To podle nich svědčí o tom, že nebyly vystaveny kyselému prostředí.

„Neutrální či lehce alkalické prostředí trávicí soustavy nalezneme i u dnešních korýšů či klepítkatců, což ukazuje na velmi starý společný původ trávení členovců,“ konstatovali.

Poté, co trilobit zemřel, se sám stal potravou. Vědci objevili početné stopy drobných mrchožroutů, kteří se zavrtali do mrtvoly trilobita pohřbené mělce v bahnitém dně.

Z vyhloubených tunelů odvodili, že se mrchožrouti zaměřili na měkké tkáně, ale důsledně se vyhýbali střevu, což je netypické. Pravděpodobně vnímali, že v trávicím systému trilobita ještě pokračuje aktivita trávicích enzymů, a proto jim zde hrozí smrtelné nebezpečí.

Avšak i oni měli smůlu, protože je záhy uvěznila pevná „kulička“ rychle se tvořící kolem mrtvého trilobita, o čemž svědčí nepřítomnost únikových stop.