Článek
Havárie ropných plošin se mohou během několika hodin proměnit v ekologickou katastrofu. Zásahové týmy tehdy stojí před složitým rozhodnutím, zda nechat ropnou skvrnu šířit, nebo ji zapálit.
Ani jedna z možností není ideální. Pokud se ropa nekontrolovaně rozlévá, dochází k rozsáhlému poškození mořských ekosystémů. Řízené spalování sice šíření zastaví, do ovzduší však uvolňuje toxické plyny a na hladině často zůstává vrstva nespáleného odpadu.
Novou naději nyní přináší studie amerického vědeckého týmu publikovaná v prestižním časopisu Fuel. Výzkumníci v ní představili experimentální metodu, která využívá požárové víry k účinnějšímu a čistšímu spalování ropných skvrn.
„Je to poprvé, co někdo přišel s myšlenkou využít požárové víry k sanaci ropných havárií. Chceme jejich dynamiku proměnit v nástroj ochrany a obnovy mořských ekosystémů,“ uvedla jedna z autorek studie Elaine Oranová z Texas A&M University.
Rychlejší spalování a méně emisí
Dosavadní poznatky o požárových vírech vycházely převážně z laboratorních pokusů. V tomto případě však vědci zvolili odlišný přístup. Postavili pět metrů vysokou třístrannou konstrukci, která umožňovala kontrolované proudění vzduchu. Uprostřed zařízení se na vodní hladině nacházela vrstva ropy, nad níž následně vytvořili simulovaný požárový vír.
Výsledky byly překvapivé. Rotující vír nasává kyslík a vytváří stabilní, vysoce efektivní plamen. Ropa tak hořela mnohem rychleji než při běžném spalování. To by v praxi mohlo znamenat odstranění skvrn dříve, než zasáhnou citlivé mořské oblasti.
Ještě výraznější byl rozdíl v emisích. Metoda produkovala přibližně o 40 procent méně škodlivin a dosáhla až 95procentní účinnosti spalování paliva. Intenzivní rotace totiž pomáhá rozkládat částice, které by jinak vytvářely mohutný a hustý černý kouř. Zároveň se téměř veškerá ropa odpaří dříve, než na hladině vznikne toxická dehtová vrstva.
Z laboratoře do praxe vede ještě dlouhá cesta
Podle autorů může mít výzkum navíc širší dopady. Získané poznatky by mohly pomoci při vývoji účinnějších spalovacích systémů nebo zlepšit schopnost předvídat chování požárů v přírodě.
Vědci však zároveň upozorňují na limity metody. Požárové víry jsou velmi citlivé na okolní podmínky. Silný vítr je může destabilizovat a příliš silná vrstva ropy je dokáže uhasit. Překonání těchto překážek a přenesení technologie z laboratorních podmínek do reálného prostředí bude zásadní výzvou.
Přesto jde o významný krok vpřed v hledání účinnějších řešení ropného znečištění. Studie ukazuje, že i neobvyklé nápady mohou přinést průlom tam, kde tradiční postupy narážejí na své limity.
„Tato studie je víc než jen experiment. Je to pohled do budoucnosti, kde oheň nemusí být pouze ničivou silou, ale také nástrojem ochrany oceánů a celé planety,“ dodala Oranová.
Jak funguje požárový vír?
Požárový vír je obecně rotující vír připomínající tornádo, zviditelněný kouřem a plameny. Vzniká v souvislosti s extrémním přehřátím zemského povrchu při požáru nebo při sopečné erupci. K této vzácné povětrnostní události dochází, když žár z požáru způsobí rychlé stoupání teplého vzduchu, který začne v atmosféře rotovat. Z hlediska svého vzniku je obdobou prachového nebo písečného víru, někdy nazývaného rarášek.
Tento jev byl poprvé zdokumentován při požárech v australské Canbeře v roce 2003. K jednomu z největších a nejničivějších požárních vírů došlo v roce 2018 při požáru v Carru v Kalifornii. Vítr v něm dosahoval rychlosti přibližně 220 kilometrů za hodinu, což odpovídá rychlosti, která se vyskytuje u tornád EF-3.
Právě díky podobnosti bývá také označován jako ohnivé tornádo, přestože mechanismus jejich vzniku je odlišný.
