Nebeský hattrick: Redaktor Novinek vedle zatmění a Perseid zachytil i kometu

Že bude druhý srpnový týden, co se astronomických úkazů týče, divoký, bylo jasné už delší dobu. S napětím jsem už od června sledoval zesilující kometu 220P/McNaught, očekávané zatmění Slunce a meteorický roj.

To vše se mělo sejít prakticky ve stejnou dobu. Co se menší kometky týče, její reálná viditelnost byla dlouho nejasná a v plné kráse se ukázala až během srpna, kdy opět výrazně zesílila.

Divokou „astrojízdu“ vyšperkovalo výrazné zatmění Slunce. Fotoaparáty ani teleskopy neměly chvíli odpočinku a v posledním týdnu jsem neustále něco fotil. V tomto článku se podíváme na krátké shrnutí toho, co se vlastně na naší obloze v srpnu dělo.

Prvním z výrazných astronomických objektů, které v srpnu přitáhly pozornost, byla krátkoperiodická kometa 220P/McNaught z Jupiterovy rodiny, která Slunce oběhne přibližně jednou za 5,5 roku. Nese jméno australského astronoma Roberta H. McNaughta, který ji objevil v květnu 2004. 

Letos se však kometa postarala o mimořádné překvapení. Na přelomu května a června vzrostla její jasnost více než šestsetkrát. Další výrazné zjasnění následovalo začátkem srpna. Díky tomuto zesílení bylo a stále ještě je možné ji pozorovat i menšími dalekohledy a fotografovat.

Jak vůbec probíhá takový astrofotografický lov obrázků? Nejprve se musí všechny přístroje vyčistit, přichystat a nastavit tak, aby správně sledovaly a kompenzovaly pohyb hvězd na obloze. Poté se už jen čeká na západ Slunce a začne to.

Jako první přišla na řadu kometa, která vychází ve druhé polovině noci v souhvězdí Velryby. Tu jsem dokumentoval pravidelně už od 10. srpna, kdy začínala být velmi výrazná. V menším automatickém teleskopu se objevila už po pouhých 15 minutách snímání. Větší teleskop, schopný mnohem detailnějšího pohledu, se pak přidal také.

Samotné focení je vlastně nejmenší část celého procesu. Poté nastává mravenčí práce a dlouhé sezení u počítače, zpracovávání fotografií a úpravy, které neberou konce a stávají se každodenní „rutinou“.

Zatímco kometa byla lákadlem především pro pozorovatele noční oblohy, hlavní astronomickou událostí 12. srpna bylo mimořádně výrazné částečné zatmění Slunce. Maximum zatmění nastalo kolem 20:11 SELČ. V Praze Měsíc v maximální fázi zakryl přibližně 88,5 procenta slunečního disku. Šlo o jedno z nejvýraznějších zatmění Slunce pozorovatelných z našeho území od roku 1999.

Pozorovací podmínky byly slušné, ale zdaleka ne ideální. Během večera se od Německa nad naše území natáhla vysoká oblačnost, která vše značně zkomplikovala. Slunce přes ni bylo hůře viditelné, úkaz však naštěstí zcela nezakryla, a tak bylo možné jev prakticky celý zdokumentovat.

Přípravy na zatmění Slunce nejsou o moc menší než ty noční. Všechny fotoaparáty a teleskopy se musí vybavit slunečními filtry a vybraná lokalita musí splňovat hlavní kritérium: nerušený výhled na západ, protože maximální fáze zatmění měla nastat ve chvíli, kdy se Slunce nacházelo už velmi nízko nad obzorem.

Jak už bývá při podobných akcích zvykem, i zde došlo k několika problémům. Mobilem ovládaný teleskop začal stávkovat a přenos fotografií byl velmi pomalý, nebo nefungoval vůbec. Tento drobný technický problém naštěstí pokryla klasická zrcadlovka se slunečním filtrem.

Na místě se začalo scházet mnoho lidí z celého okolí. Lidé si jev natáčeli, někteří jej jen pozorovali a ti, kdo neměli u sebe vhodný filtr, si půjčovali „putovní“ svářečské sklo, které bylo k dispozici. Když už začínalo být zatmění výraznější, bylo jasné, že oblačnost postupující z Německa bude jev rušit, ale ani ta nemohla zabránit jeho zaznamenání.

Se zatajeným dechem jsem spolu s ostatními sledoval, jak obloha postupně temní, a v myšlenkách jsem se vracel do svého dětství, do roku 1999, kdy jsme pozorovali podobně výrazné zatmění ze severu Čech.

Obloha začínala být znovu o něco světlejší, podívaná pomalu končila a já se odebral domů, kde na mě čekaly další stroje a další astrofotografická „šichta“, tentokrát s cílem zachytit co nejvíce Perseid.

Astronomicky nabité období následně završil meteorický roj Perseid, který patří k nejvýraznějším a nejznámějším každoročním meteorickým rojům. Jeho původcem je periodická kometa 109P/Swift-Tuttle, která při svých návratech zanechává podél své dráhy proud prachových částic. Drobné částice kometárního materiálu při vysoké rychlosti vstupují do zemské atmosféry, kde zazáří jako meteory.

Perseidy jsem fotografoval na větší ohniskovou vzdálenost, současně jsem ale už třetí noc druhým fotoaparátem na 50milimetrový objektiv snímal oblast Velké mlhoviny v souhvězdí Ještěrky. Záběr přitom zůstával všechny tři noci prakticky stejný. Až doma jsem s překvapením zjistil, že snímky z noci z 12. na 13. srpna obsahují také několik detailnějších přeletů.

U jednoho z nich je dokonce patrná difuzní stopa, která může vzniknout z materiálu ionizovaného při průletu atmosférou. Výsledná fotografie je proto kompozicí tří zachycených meteorů vložených do snímku stejného zorného pole, který vznikal během tří nocí. Vedle nich jsou tak na fotografii zachyceny také skutečné struktury mlhoviny, která se v této části oblohy nachází.