Článek
Olsonův tým se zabýval hypotézou oceánografa Ferguse Wooda, podle něhož nezvykle těsný oblet Měsíce v lednu 1912 vyvolal zvlášť velký příliv, čímž se ledovce v plné velikosti dostaly daleko na jih. K výjimečné události došlo 4. ledna 1912, kdy se Měsíc a Slunce prakticky dostaly do jedné linie a Měsíc se přiblížil Zemi nejvíc za 1400 let. Kromě toho se o den dříve Země nejvíc v roce 1912 přiblížila Slunci.
„Ta vzácná kombinace ovlivnila velikost a putování ledovců,“ nepochybuje Olson, jehož tým vypočítal, že aby ledovce zkřížily cestu Titaniku, musely se od Grónska odtrhnout právě v lednu 1912.

Záběr Titaniku na dně mořském, kombinující fotografie a obraz ze sonaru
„Přiblížení Měsíce k Zemi může vysvětlit, proč se dostal tak nezvykle velký počet obřích ledovců do dráhy Titaniku,“ řekl podle listu Bild Donald Olson, fyzik Texaské státní univerzity. Od chvíle, kdy Titanik ráno 15. dubna 1912 klesl ke dnu, při čemž zemřelo 1517 lidí, se odborníci divili, že zkušený kapitán Edward Smith zjevně ignoroval signály o přítomnosti ledovců.

Autentické záběry vyplutí Titaniku
Grónské ledovce, jež potopily Titanik, zpravidla uvíznou v mělkých vodách u Labradoru a Newfoundlandu a v cestě pokračují až poté, co roztají dostatečně na to, aby se dostaly opět na hladinu, nebo je uvolní vysoký příliv.

Vrak Titaniku na dně oceánu