Článek
Šúdži Nakamura se do dějin zapsal v roce 2014, kdy spolu s krajany Isamuem Akasakim a Hirošim Amanem získal Nobelovu cenu za fyziku za vývoj účinných modrých LED diod.
Právě jejich objev umožnil masové rozšíření moderních úsporných světelných zdrojů, bez nichž si dnes jen těžko lze představit mobilní telefony, počítače, televizory, dopravní signalizaci nebo veřejné osvětlení.
Podle Ministerstva energetiky Spojených států amerických (DOE) přineslo rozšíření LED osvětlení jen v USA v roce 2018 úsporu energie odpovídající zhruba pěti procentům celkové spotřeby elektřiny v budovách a spotřebitelům ušetřilo přibližně 14,7 miliardy dolarů.
Někteří odborníci označili jeho vynález za stejně důležitý, jako byla kdysi žárovka Thomase Edisona, píše CNN. Podle časopisu Time je LED až desetkrát účinnější než obyčejná žárovka.
Nakamura je ale přesvědčen, že jeho další vynález může být ještě významnější. Prostřednictvím své společnosti Blue Laser Fusion vyvíjí technologii využívající výkonné pulzní lasery pro řízenou jadernou fúzi.
Cílem je do roku 2032 postavit pilotní elektrárnu o výkonu jednoho gigawattu, která by dokázala zásobovat elektřinou 750 tisíc až milion domácností. Pokud se projekt podaří, mohl by nabídnout čistý zdroj energie bez emisí oxidu uhličitého a bez rizika havárie, které je spojováno se současnými štěpnými jadernými elektrárnami.
Jeho cesta k Nobelově ceně přitom nebyla ani zdaleka snadná. Když v 80. letech pracoval v japonské společnosti Nichia, většina odborníků považovala postup, na který vsadil, za slepou uličku. Nadřízení mu opakovaně nařizovali výzkum ukončit.
Nakamura však příkazy ignoroval a pokračoval dál. Risk se vyplatil – v roce 1993 se mu podařilo vytvořit první prakticky využitelnou modrou LED diodu, jež odstartovala revoluci v osvětlovací technice.
Dnes věří, že stejně jako tehdy uspěje i s jadernou fúzí. „Bude to důležitější než modrá LED,“ řekl Nakamura CNN.
Lidstvo se o řízenou jadernou fúzi pokouší zhruba 75 let. První seriózní výzkum začal na přelomu 40. a 50. let 20. století, krátce po vývoji atomové bomby. Vědci tehdy pochopili, že stejný proces, který pohání Slunce, by mohl být téměř nevyčerpatelným zdrojem čisté energie. Jenže na rozdíl od štěpení uranu je fúze mimořádně obtížná.
