Článek
Výstavě, nevelké rozsahem, se daří během chvilky vtáhnout příchozího do sváteční atmosféry ne tak dávné minulosti. Tu evokují velkoformátové fotografie, desítky drobných předmětů a maličkostí, doplňků korzujících dam a pánů. Rukavice a rukavičky, vějíře, brože, taštičky, klobouky, dýmky, tabatěrky… A hůlky. Vycházkové hole ke korzu neodmyslitelně patřily, možno říci: symbol promenád.
Vlastně hůlky byly původním impulzem výstavy. Brněnský nakladatel a knihkupec Šimon Ryšavý sbírá vycházkové hole léta, dnes má úctyhodnou sbírku. Na výstavě jich je přes šest desítek. Každá jiná, jinak výtvarně zajímavá a zdobená.
Samozřejmě k vidění jsou i rarity. Třeba z rámce výstavy trochu se vymykající, speciální hole myslivecké. Po rozložení sloužily jako sedátka při čekané. Nechybí malá hůlka na procházce, a v té hůlce, ach můj bože, nůž je skryt, jak ji měl ve výbavě Mackie Messer. Jiná hole chladnou zbraň překonává. Skrývá flintičku s ostrým nábojem. Většina holí je však mírumilovná, staví na eleganci. Pravda, v neklidné devatenáctém století i ony mohly posloužit k pádnější výměně názorů.
Soudobou raritou je krásně umělecky zpracovaná hůl s pouzdrem, v němž nechybí brněnský znak. Byla vytvořena z podnětu znalce brněnského podzemí Aleše Svobody a je jediným u nás zachovaným exemplářem. Ostatní byly darem členům Rolling Stones při jejich brněnském koncertu. Byli prý nadšeni a není divu. Ve vitríně za sklem je i hůl, jak ji nosí doktor Haus. A ještě něco: V Brně máme v republice jediný obchod s nabídkou vycházkových holí. I ty jsou zastoupeny.
Z dávných promenád proniká k dnešku idyla. Vystrojené dámy a fešní pánové, mladí nenápadně, leč pozorně sledování starší generací. Gardedámě neunikne letmá výměna dvojího páru očí, ruměnec za vějířem. Ani zde se nesmělo chvátat. Na výstavě krásné figuríny v dobovém odění i stará lavička, na níž možná usednou po otevírací hodině.
V roce 1786 daroval Josef II. prostor dnešních Lužánek, předtím majetek jezuitů, městu. Byl to první veřejný park v našich zemích. Současně promenádní místo, jak stvořené pro nedělní špacír. Vycházkovým holím se říkalo špacírky. Výstava představuje korza od konce 18. století. Bylo jich víc. Koliště, Františkov, ulice dělící v centru korza německé a české. Také park pod Špilberkem. Sem, nahoru na hrad, zve výstava za atmosférou někdejších brněnských nedělí.
Ke konci 19. století špacír na korze doplňují i nahrazují výšlapy do okolí. Samozřejmě se zastávkou a posezením v restauracích či cukrárnách. Doba začíná být sportovnější, dost možná, že túry a turistický oděv jako by předjímaly blízkost Velké války a konec třpytivých promenád.
Docela dost se vejde do poměrně nerozsáhlé výstavy. I trocha nostalgie nad zašlými časy. A jako vždy při podobných příležitostech si člověk říká: škoda, že množství staveb, stavbiček a vůbec hmotných připomínek doby, ke škodě současníků pohřbil čas a nadměrné bourání.
