Mohla jsem v životě dělat to, co jsem si od mala přála, říká herečka Dana Pešková

A protože vystudovala herectví na brněnské JAMU stejně jako potom obor hlasová pedagogika a hlasová terapie na pražské DAMU, je jasné, že rozpětí jejích současných aktivit či dovedností je poměrně široké. Posledních pár let je na volné noze a žije v Praze.

Prozatím poslední hra O klucích aneb Jsem kuchta, kde má v režii Romana Urbance hlavní ženskou roli, se začala loni na podzim hrát pod hlavičkou Divadelního ateliéru ve Strašnicích.

„Myslím, že spolupráce s Divadelním ateliérem se oboustranně osvědčila, už máme na stole dalších pár her, které bychom chtěli uvést. Právě v tuto chvíli vzniká i autorská inscenace z prostředí “žen sama doma“... Jsme na ni čtyři, takže o humorné výstupy určitě nebude nouze. Ale ještě není čas mluvit konkrétněji,“ říká Dana Pešková.

Rolí bylo, za těch bezmála dvacet let v Národním divadle Brno, skutečně dost. Spíše ale než na role vzpomíná na tým, který inscenaci tvořil, na jednotlivá setkání – s tvůrci, kolegy herci při zkouškách, při samotném představení. Tvrdí, že to bylo hezké, mnohdy nelehké, ale přesto ničím nenahraditelné období. Mohla v životě dělat to, co si od mala přála – být herečkou, hrát, hrát si, bavit publikum, kolegy i sebe, žít životy druhých, aspoň chvíli chodit v jejich botách.

„Na pražské volné noze jsem měla spoustu času, a tak jsem si „doplnila vzdělání“,” říká Dana Pešková. „Navštěvovala přednášky i praktické semináře a dnes jsem, mimo jiné, i praktikující hlasovou pedagožkou a terapeutkou. Ano, hlasová pedagogika a hlasová terapie, hlasová edukace a reedukace je tím, co mě dnes dost zajímá.“

Asi jako každého z nás, nová situace zaskočila a zastavila i ji. „Znovu jsem si uvědomila,“ tvrdí, „jak velkou potřebu mám mluvit: se svými blízkými, přáteli, s lidmi vůbec. Ne přes facebook, ale naživo! Jak jsem ráda za lidský hlas, setkání i na dálku, po telefonu... Jak mi chybí kultura, cestování, poznávání. Taky jak jsem hrdá na „české hlavičky a ručičky“, na to, jak jsme se dokázali sjednotit v pomoci šití a distribuci roušek, v zapojení 3D tiskáren po celé republice se společným programem, v pomoci seniorům... Uvědomila jsem si taky, jak dlouho jsem si nepřečetla v klidu a jedním dechem knihu, nepustila si nějaký film, neposlouchala hudbu.“

A čím dnes herečka žije a na co se těší?

„Vírou, že se společnost zklidní a přehodnotí své priority. Mám pocit, že už se naplňovala slova z mrštíkovského Roku na vsi, kdy farář při kázání říká svým ovečkám: „Za sto let bude svět jeden velký blázinec – a budeme v něm všici“. Vírou, že se budeme víc setkávat a mluvit spolu, naslouchat si. Vírou, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, vírou, že empatie a citlivost nebude nic závadného. Žiju potřebou pracovat a tvořit, vracet se ke kořenům, možná je to i věkem, připomínat, že slušnost a úcta, dochvilnost a dodržení slibu není přežitek... Pracovně teď žiju převážně tvorbou i představou realizace vzdělávacích projektů pro děti, představou vzniku divadelního amatérského uskupení. Ale také sním o nové herecké práci a zajímavých uměleckých nabídkách,“ uzavírá Dana Pešková.