Článek
Limonádový Joe měl být především velkolepým entrée nové mladé posily souboru, třiadvacetiletého Václava Šandy. Nepochybně zajímavému typu však zatím, v počátečních krocích, chybí ona suverenita, s jakou vtrhly před boleslavské publikum předchozí slibné mladé mužské talenty – Radkem Valentou či Ondřejem Sokolem počínaje a Filipem Tomsou nebo Matoušem Rumlem konče. Šanda je ve svých prvních rolích především sošný a solidně hrající – neurazí, neoslní.
Místo senzace ze zatím neokoukaného kandrdasa přináší Limonádový Joe spíše překvapení od již ostřílených matadorů. Pojďme si je postupně dávkovat od těch menších k těm největším:
Asi nejvíc se očekávalo od Petra Halíčka ve vděčné roli intrikána Hogofoga. Halíček má své jasně silné momenty – kupř. příjemně překvapuje jako bluesový zpěvák - ale ty bohužel znevažují celkem početná hluchá prim tohoto hereckého protagonisty.
To více nových odstínů přináší Ivana Nováčková jako Tornádo Lou. Divák s radostí sleduje její pěvecky silné entrée a v prvních krocích obdivuje herečku o to víc, že - ve skvěle padnoucím kostýmu (D. Klimešová) - uhraje vděčnou roli o hezkých pár sezón později, než by si představoval samotný autor. Bohužel v momentech, kdy se děj dramaticky zauzlí a heroina vykřičených podniků začíná silně intrikařit, ztrácí se její nezbytná svůdnost v afektech lehké hysterky a těžké alkoholičky, které už jednou provždy ujel vlak.
Žánrově jednoznačně nejpřesnější figuru se tak podařilo v naivce Winnifred vytvořit Dagmar Teichmannové. Když Teichmannová nastoupí na jeviště za zpěvu intonačně bezchybně a křišťálově čistě zpívané rozkošné odrhovačky Arizona, láme si určitě i nejeden skalní divák dlouhé vteřiny a možná i minuty hlavu, cože je to za herečku – tak dokonalá je osvěžující obměna daná nejen fyzickou proměnou brunety v blondýnu, ale i dosud nevídanými vnitřními výrazovými prostředky Teichmannové.
Diváci si asi nejvíc budou pamatovat dobře řezanou epizodku Petra Prokeše coby poněkud sibiřsky vyhlížejícího hrdlořeza Dakoty Kida, recenzent by ale minimálně ve stejné rovině, jako nepřehlédnutelnost Prokeše v malé roli a neokoukanou proměnu Teichmannové v jedné z ústředních rolí, rád vyzdvihl kvalitu dámské company: Trojlístek domácích činoherních hereček (Matoušková, Frydecká a vnitřně i vnějškově neuvěřitelně svěží Reiterová) zvládá obdivuhodně kompaktně i pěveckou a především taneční složku; režisérka Natálie Deáková udělala velmi dobře, když ušetřila divadlu náklady tím, že na tyto role neangažovala mladičké externistky.
Režijní pultík jinak - a u daného kusu to vůbec nepřekvapí - sází takřka vše na herce. Ti ovšem důvěru neúročí dostatečně. Inscenace má sice zdravý základ, ale zatím právě jen onen základ. Na cestě do divadla na tenhle osvědčený kus zatím vydělají především ti diváci, kteří s ní budou ještě nějaký čas otálet. Dokud se Limonádový Joe a jeho kumpáni i protivníci dostatečně neostřílí.