Článek
Pálava zvedající se nad Mikulovem, a po tuctu kilometrů vápencové krásy pozvolna klesající Dolním Věstonicím, je úchvatná v každém období. V zimě nepřístupně zádumčivá, ale stačí, když se prodlouží den a slunce se opře do kopců, šeď zezelená a barvy jarních květů se šíří po paletě. Od Turoldu s jeho jeskyněmi, přes Sirotčí hrádek až k Děvičkám. Téměř uprostřed leží Klentnice.
Z kdysi obyčejné vsi se stalo pro mnohé téměř poutní místo. Vše se točí kolem Café Fara, jako by to byl pupek zdejšího světa. Mnozí k němu našli už i pupeční šňůru a stále se vracejí.
Mrkvová polévka s dýní, pokoje z kozích chlívků
Farní areál velmi citlivě zrekonstruoval brněnský architekt Marek Jan Štěpán pro majitele, jimiž jsou syn a otc Džiubanovi. Kavárna, kde si praží vlastní kávu, a nabízejí biovýrobky, funguje dva roky. Nábytek je promíchán, nový i s kusy z vetešnictví. Nádhernou repliku starobylého klosetu si nechali poslat z Anglie.
Stodola a bývalé chlívky se přestavěly ve zcela neobvyklém stylu. Obložen modřínovými latěmi, vytváří pocit vzdušnosti a lehkosti. „Pojďme se podívat dovnitř, jaký to na vás udělá dojem,“ zve mě Miroslav Džiuban starší. Jdu a jen žasnu. Dům voní nejen názvy pokojů: Levandulový, Ořechový, Meruňkový... To vydechuje dřevo, z obložení, z netradičního nábytku, co kus, to originál.
Přes dlážděný dvůr jdeme do bývalé školy. Třída je zařízena jako jídelna pro hosty. Na čelní stěně zelená tabule, na kterou mohou děti čmárat své výtvory. „Máte chuť na mrkvovou polévku?“ ptá se můj průvodce. Těžko říci, když jsem ji nikdy neochutnal, ale vůně linoucí se z kuchyně mi sama kývla hlavou. V polévce plavou dýňová semena. A sekaná ve vinném listě? Mana nebeská, k tomu brusinkový mošt. Zdravých pokrmů nabízejí velké množství, vybere si každý.
Bio, které neumíme
U baru v kavárně stojí ve skříních biomošty, lisované ze všeho možného ovoce, i ze zelí je tu šťáva. V regálech medy, marmelády, mýdla, pamlsky. „To je vaše výroba?“ ptám se. Moravský jih je ovocem proslulý, určitě je to od místních. „Je to smutné, ale vše pochází z Rakouska, pro kvalitu musíme sáhnout k sousedům, u nás to z nějakého důvodů nejde. Potraviny musí splnit přísné parametry, a tady se to nedaří. Ale protože je to vyráběno pár kilometrů od hranic, jde v podstatě o lokální produkt.“
Zdá se mi to naprosto absurdní, když se nabízí práce a nikdo není ochoten ji dělat. Když se dozvídám, že i zahradní kovový nábytek je od sousedů, pak není co dodat. V plánu je vinný sklep, bylinková zahrada, práce, práce a práce, a jak říká pan Džiuban, radost, radost a radost. Nedává emoce najevo, ale cítíte, jak je na rodinný podnik pyšný.
