Článek
Vladimír Menšík (1929 - 1988) měl zvláštní dar přesvědčivosti, laskavosti a člověčiny, což se promítlo do celé řady menších i velkých rolí. Už od raného mládí se chtěl stát hercem, ale na přání otce se musel nejdřív vyučit řemeslu a teprve potom si prý mohl dělat, co chce.
Rodák z moravských Ivančic se vyučil nástrojářem a až poté zkusil štěstí na brněnské JAMU. Byl přijat až napodruhé, ale hereckého studia si užíval. Po absolutoriu v roce 1953 zakotvil ve Vesnickém divadle, odkud potom přešel do Divadla E. F. Buriana (které se ovšem tehdy jmenovalo Armádní umělecké divadlo), ale ani tam nezůstal dlouho. V roce 1958 se stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov a na jevišti jen příležitostně hostoval, například v Divadle S. K. Neumanna nebo v Divadle Za branou.
Ve filmu se objevil poprvé jako jeden z komparzistů na stavbě mládeže ve snímku Velká příležitost (1949), ale jako herec se uplatnil až ve druhé polovině padesátých let. Šlo sice o malé roličky, ale už tehdy na sebe upozornil svou přirozenou komediálností a mimořádným citem pro komiku. To už pak na něj čekaly větší role.
Zajímavých příležitostí se dočkal od režiséra Karla Kachyni, který ho obsadil do filmu Tenkrát o Vánocích (1958), Král Šumavy (1959) a Práče (1960), později také od Františka Vláčila, který mu svěřil postavu mnicha Bernarda v Markétě Lazarové (1967). Už tehdy ale převládaly komediální postavy, ať už to byl jeho Pavel v Hlavní výhře (1959), barman v parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), okrskář v Bílé paní (1965), záložák Pacovský ve Formanově snímku Lásky jedné plavovlásky (1965) nebo Bloom v crazy komedii Panem, vy jste vdova! (1970).
Jeho filmovou kariéru ale lemují snímky jako Až přijde kocour (1963), Kdo chce zabít Jessii (1966), Lidé z maringotek (1966), Spalovač mrtvol (1968), Všichni dobří rodáci (1968), Dívka na koštěti (1971), Zlatá svatba (1972), Tři oříšky pro Popelku (1973), Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974), Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1975), Můj brácha má prima bráchu (1975), Což takhle dát si špenát (1977), Jen ho nechte, ať se bojí (1978), Lásky mezi kapkami deště (1979) nebo Když rozvod, tak rozvod (1982).
Zajímavé příležitosti mu poskytla televize. Vedle dramatických titulů jako Ikarův pád (1977) a Tažní ptáci (1983) se mnohým jistě vybaví Zlatí úhoři (1979), anebo inscenace či televizní filmy jako Lucerna (1967), Bohouš (1968) nebo Kam slunce nechodí (1971). Kromě toho se objevil v pěkné řádce seriálů jako byly Byl jednou jeden dům (1974), Chalupáři (1975), Nemocnice na kraji města (1977), Žena za pultem (1977), Arabela (1979), Návštěvníci (1983) nebo Létající Čestmír (1984).
Na televizní obrazovce se osvědčil také jako vypravěč a průvodce televizních Silvestrů nebo cyklu Bakaláři.
Díky nedobrému zdravotnímu stavu zemřel příliš brzo - 29. května 1988, nebylo mu ani 59 let. Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl syna Petra (1955) a dceru Vladimíru (1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (1962) a dceru Martinu (1965), která se jako jediná "potatila" a stala se herečkou.