Hlavní obsah

Hlava odchází z boleslavské Hostiny dravců pořádně nabuzená, srdce je však nedotčeno

Novinky, Jiří Senohrábek

Skvostný scénář, jaký na mladoboleslavském jevišti dosud nebyl, nabízí tématem i formálním ustrojením jedinečná francouzská hra Hostina dravců, kterou v Česku navzdory tomu, že je jí už přes padesát let, zatím poznali jen diváci v Českých Budějovicích. Premiéru v Mladé Boleslavi měla 28. února.

Foto: Archiv Městského divadla Mladá Boleslav

Hodně drsná hostina. Kdo ze sedmi účastníků na jejím počátku tušil, že se tu bude slavit nejen jako, ale skutečně o život?

Článek

Z Hostiny dravců nikdo nemůže odejít nezasažen, protože je to po hříchu dobře napsaná hra, která jakoby mezi divadelní prkna soustružená podle vždy podobně nastaveného mechanismu přinášela jedno s pronikavě odlišnou dimenzí.  

Po lehkém a nezávazném předkrmu se na téhle hostině v čase, kdy se nečekaně promění v boj sedmičky účastníků o přežití, začne najednou pít hodně silná káva. A tu nic nevystřídá až do samotného konce, který naštěstí nebude tak hořký, jako káva samotná. Divák je hluboce ponořen. A režisér (hostující Petr Veselý) skromně ustupuje do pozadí, protože ví, že něco jako hra o život musí být stoprocentně v režii herců.

Jeden terorizující učiní ze sedmičky terorizovaných svým nátlakem záhy sobě rovnou zvěř. Všichni herci rozehrávají své party řemeslně na vysoké úrovni, divák za tím cítí dobrou školní průpravu. Jenže to je právě problém. Aby ojedinělý text rozehrávající situaci, do níž by se nikdo z hlediště nikdy nechtěl dostat, rezonoval nejen v hlavě, ale zasáhl i srdce diváků, k tomu chybí většině hereckých protagonistů jediné, avšak to nejdůležitější: přirozenost.

Její slušnou dávku mají ještě tak hostitelé, Victor a Sophie Pélissierovi (Petr Prokeš a Svatava Milková), i když při těch nejemotivnějších okamžicích mají i oni málo otevřené srdce, aby dokázali strhnout. Alespoň záchvěvy citové pravdy vidíme občas ještě u emancipované Francoise (Lucie Matoušková) a slepého Pierra (Ivo Theimer). Asi nejvděčnější roli největšího životního hráče má v tomhle kuse Luděk Jiřík jako André Lequedec, pro něhož je jediným smyslem života hon za mamonem, nejlépe po zádech ostatních.

Jenže když jde o život, hraje se přirozeně úplně jiná hra, kdy člověk nejen odhazuje masku, ale ještě se přitom svléká z kůže. Po něčem takovém není v boleslavské inscenaci – bohužel – ani památky. Jednání živočichů je plné hraných rituálů, ale copak v přírodě najdete dravce, který i v situaci, kdy mu půjde o život, bude hrát, jako většina protagonistů téhle inscenace, nepřetržitě divadlo?

A tak tu dochází k zajímavému paradoxu: Nejlidštější, myšleno nikoli z hlediska morálního, nýbrž z hlediska uvěřitelnosti lidského chování, je při středočeském ztvárnění tohoto bravurního francouzského scénáře, vracejícího se do drsných časů poslední světové války, ten kultivovaným projevem naprosto vybočující, a o to nebezpečnější nacistický důstojník Kaubach v podání Romana Teprta.

O téhle inscenaci se mezi příbuznými a známými, kteří ji společně navštíví, bude u domácího krbu hned po jejím zhlédnutí hodně mluvit. Abyste ji ale nedostali z hlavy ani poté, co se vyspíte na druhý den, musela by být bodavá nejen pro mozek, ale i pro srdce. A tak ostrou čepel, bohužel, nemá.

Reklama

Výběr článků

Načítám