Eva Olmerová, zpěvačka, která předběhla dobu, by 21. ledna oslavila osmdesátiny

„Jsem zásadně proti škatulkování… cítím muziku, a proto ji i tvořím. Nechám se při zpívání vždy strhnout a improvizacemi vyjadřuji, co zrovna prožívám. Françoise Saganová někde napsala, že jazz je zrychlená bezstarostnost. Podle toho přece nemůžu být jenom jazzovou zpěvačkou, vždyť já se místo bezstarostnosti vyzpívám tak akorát ze svých životních trablů,” řekla Eva Olmerová v jednom čísle časopisu Melodie, při rozhovoru, které nerada dávala.

V roce 1950 přichází první veřejné vystoupení s Orchestrem A. Kavky na odpoledních čajích. O rok později, v roce 1951 prošla dvoudenním zadržením na StB. Od té doby začala mít s minulým režimem velké problémy, které vyvrcholily v roce 1958, kdy měla konflikt a potyčku s příslušníkem VB. Byla zatčena a odsouzena na 14 měsíců.

Po nabídce režiséra Karla Mareše je angažována v roce 1962 do divadla Semafor ve hře Zuzana je zase sama doma. V dubnu téhož roku vyhrává soutěž Hledáme písničku pro všední den, která se konala v Lucerně, s písní Jsi jako dlouhý most. Od června 1962 má zákaz vystupování v Praze. Po té se vrací k vystupování v předměstských kavárnách a barech. Zákaz ji neumožnil dále hrát v Semaforu a to na dlouhých 5 let.

V srpnu 1963 zpívá ve filmu Věry Chytilové O ničem jiném. A v prosinci 1963 začíná spolupráci se Studijní skupinou tradičního jazzu Pavla Smetáčka, s nimi natáčí svou druhou SP desku Blues samotářky.

V roce 1965 přichází společný pořad s Evou Pilarovou a skupinou J. Jelínka. Také se Eva Olmerová objevuje poprvé ve filmu Nikdo se nebude smát režiséra H. Bočana.

Rok 1967 znamená návrat do Semaforu v pořadech Besídka zvláštní školy a Tak co, pane barone? Natáčí duet s Jiřím Suchým Muž a žena. O rok později režisér Petr Weigl točí filmový medailon Svět je báječné místo k narození. V lednu téhož roku začíná natáčet své první album Jazz – Feeling.

V roce 1969 dostala nabídku, která se neodmítá, vystoupení s Ellou Fitzgerald v Lucerně. Dostala také nabídky do Německa, Francie, ale zahraniční cesty jí povoleny nebyly.

V roce 1972 přichází krátká spolupráce s Karlem Černochem, která byla přerušena díky autohavárii, za kterou byla dosouzena na 10 měsíců. Rok 1973 je ve znamení pořadů Narozeniny s Evou Olmerovou a Smím prosit, paní Olmerová v divadle Ateliér.

V roce 1979 natáčí svůj nejznámější singl Georgia a o rok později natáčí své třetí album s Michaelem Kocábem.

Poslední koncertní vystoupení Evy Olmerové bylo v srpnu 1992. Začíná nahrávat album Svíčka a stín, natočí však pouze polovinu písní. Křest tohoto alba v Malostranské besedě na konci roku byl posledním veřejným vystoupením Evy Olmerové.

26. května 1993 naposledy Eva Olmerová natáčí ve studiu trampskou píseň To naše mládí a 10. srpna 1993 v podvečer Eva Olmerová umírá na cirhózu jater a další komplikace.

Vydavatelství Supraphon připravil k jejímu nedožitému výročí vydání 3CD Eva Olmerová Já hledám štěstí - Zlatá kolekce.