Hlavní obsah

Borlice má duši, tvrdí trubač

29. 7. 2011, 12:56
Novinky, Leona Roháčková

Kolikrát už Alois Bartoš z Dětkovic přiložil k ústům borlici, nikdo nespočítá. Nejmenší z rodiny loveckých rohů, nástroj, ze kterého vznikla v minulém století vojenská polnice a poštovní trubka. Mysliveckého trubače provází každodenním životem už přes čtyři desítky let.

Foto: Leona Roháčková

Zvuk borlice nesoucí se do dáli v sobě skrývá vítězství, prohry i úctu.

Článek

Vzduch rozechvívají táhlé tóny lesknoucí se trubky. Okolostojící muži svírají v rukou klobouky a s tichou pokorou vzdávají čest svatému Hubertovi. Fanfára dozní a k trubači se otáčí pochvalné pohledy. "Dobrý, Lojzi, fakt dobrý," nešetří myslivci uznáním. 

"Začínal jsem kdysi jednoduchými znělkami. Časem jsem posháněl noty, většinou velice staré. Dnes ale troubím to, co si sám složím," usmívá se muž, kterému myslivost učarovala navždy.

Na borlici v ladění B lze zahrát pět základních tónů, c1, g1,c2,g2,e2. "Má více závitů a zmenšený roztrub, rozšířit stupnici ale mohu použítím techniky krytí", vysvětluje trubač. Borlice je podle něj nejrozšířenější lovecký nástroj, který se díky své dobré slyšitelnosti používá zejména v terénu.

Alois Bartoš fanfárami začíná a končí většinu větších mysliveckých akcí, vzdává čest vítězům i poraženým. Hlas jeho borlice často doprovází na poslední cestě i kamarády myslivce. 

"Borlice je nástroj, který má duši. Jen je třeba ji objevit,"  tvrdí zkušený trubač.

Reklama

Související témata:

Výběr článků