Článek
(Od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
Alexej Jukov nečinil rozdíl mezi ostatky Ukrajinců a Rusů. Moc dobře totiž věděl, že bolest mámy, která ztratila syna, je stejná, ať už je Ruska nebo Ukrajinka. A Jukov si vytyčil životní misi - vrátit těla všech padlých jejich rodinám, aby je mohly důstojně pohřbít. Věřil totiž, že jenom tehdy dosáhnou nebožtíci klidu.
Bylo obdivuhodné, jak si Jukov i během téhle příšerné války dokázal uchovat své člověčenství. „Víš, oni k nám přišli, aby nás vraždili. Jenom proto, že jsme Ukrajinci. Ale doma na ty své mrtvé čekají tak, jako naše matky čekají na naše padlé. A já musím vrátit domů i je, i jejich duše musí najít pokoj. Čím se od nich budeme lišit, jestli v nás nezbude lidskost? Nebožtíci se nemůžou bránit, proto za nimi jdu já. Je mi jich líto.“
Jukov zahynul ve středu, když pod ním během pátrací mise po ostatcích padlých vojáků explodovala mina. V září by mu bylo 41 let.
