Článek
Sofie popisuje prvotní pocity, které prožívala po znásilnění, kterého se na ní dopustil 80letý soused. „Je těžké pochopit, co člověk v tu chvíli prožívá. Je to strašně emocí najednou. Máte strach, že se to bude opakovat znovu, nebo strach to někomu říct. Smutek z toho, co se stalo. Samozřejmě vztek a znechucení, byla jsem naštvaná na pachatele, že byl schopný něco takového udělat čtrnáctileté holce. Byla jsem smutná i z toho, jak na to bude reagovat máma, kdybych to řekla,“ vzpomíná Sofie.
První, koho ještě ten den kontaktovala, byl přítel sestry. Sama prý doteď neví, proč se ozvala nejprve jemu: „Ani jsem nepřemýšlela, co vlastně dělám a komu píšu.“
První díl svědectví Sofie najdete zde:
Poté se o všem dozvěděla i Sofiina matka a sestra. Díky nim našla sílu a ještě ten den jely na policii. Na okresní kriminálce ji vyslýchala policistka, která byla dle Sofiiných slov velmi empatická.
„Její přístup byl něco, co jsem v ten den opravdu hrozně potřebovala. V jejím případě nešlo jen o to situaci řešit, prostudovat a získávat informace. Zajímala se i o mě samotnou a o to, jak se cítím. Vůbec na mě netlačila a snažila se mi všechno podat co nejjednodušeji, abych na to nemusela pořád dokola myslet. Nechtěla po mně, abych vymýšlela detaily dopodrobna a ještě víc mě tím deptala,“ popisuje.
Bylo mi nepříjemné i objetí od vlastní mámy
Pro Sofii bylo období po události podle jejích slov nejhorším v životě. První měsíc nebyla schopná obejmout ani vlastní mámu, protože měla strach z lidí. Nejhorší pro ni bylo, že jí ublížil člověk, který jí byl blízký a od kterého by to vůbec nečekala.
„Když se na mě někdo na ulici jen podíval, představovala jsem si různé scénáře. Prostě jsem měla strach z lidí,“ vzpomíná. K psychiatričce chodila už předtím, po události ale museli navýšit dávku léků.
„Naštěstí jsme se zrovna stěhovali, takže jsem byla v jiném prostředí, než tam, kde se to stalo,“ vypráví Sofie. Přesto se necítila v bezpečí ani doma. Začala se zamykat v koupelně a nesnesla, když ji vlastní máma viděla nahou. Byť jen zezadu, když si šla pro ručník.
„Bylo to až trochu psycho, ale tehdy jsem se opravdu necítila bezpečně nikde,“ popisuje. Problém měla i se školou. K události došlo během prázdnin a po nich musela nastoupit na střední školu a zároveň se vyrovnávat sama se sebou.
Dlouho měla problém také se svým tělem. Rok jí trvalo, než se dokázala umýt, aniž by sama ze sebe byla znechucená kvůli tomu, že se při mytí dotýká. Následky přetrvávají i dnes v podobě nočních můr. Ve snech se nemusí objevit pachatel, scénář se ale opakuje na jiném místě nebo s někým jiným. Kvůli nočním můrám začala užívat prášky na spaní.
Začala jsem se vnímat jako přítěž
Změnil se také její vztah k sobě samé. Začala se vnímat spíš jako přítěž a těžké pro ni bylo poslouchat, jak si její máma vyčítá, že se něco takového jejímu dítěti stalo. Přesto trestný čin nahlásila. Zpočátku byla na sebe naštvaná, že vůbec něco řekla, dnes už toho ale nelituje.
Nyní je na tom o hodně lépe. Pomohla jí především matka a rodina, ale také ona sama, protože na sobě začala intenzivně pracovat. Překvapuje ji, jak velký posun za dva roky dokázala udělat. Zatímco dříve jí vadilo být v přítomnosti staršího muže, kterého neznala, dnes už se s ním dokáže bavit. „Teď už z toho takový strach nemám, což považuju za velký pokrok,“ uzavírá Sofie.
První část rozhovoru, ve kterém je řeč i o trestu pro pachatele, najdete zde.
V podcastu Nejseš sám sdílejí své příběhy lidé, kteří prožili domácí nebo sexualizované násilí a rozhodli se nezůstat zticha. Vzniká pod hlavičkou organizace Věřím ti, která těmto lidem nabízí komplexní pomoc. Zakladatelkou projektu je advokátka Tereza Otavová, která se zaměřuje právě na problematiku domácího a sexualizovaného násilí. Novinky.cz od května 2026 poskytují podcastu pravidelný prostor.
