Některé děti vnímají konec prázdnin jako začátek peklíčka, říká psycholog

To je individuální. Jsou děti, které se opravdu těší, protože jim chybí kamarádi. Dokonce někdy i jejich milovaná paní učitelka. Pak jsou děti, kterým je to asi docela jedno.

Ale jsou i děti, které to trápí, které mají úzkost. Vnímají to jako zátěž, něco nepříjemného, jako konec prázdninového ráje nebo dokonce začátek školního peklíčka.

Ve všech těchto situacích jsou některé děti v pohodě i děti, které s tím mají potíž. Podle mě záleží hlavně na třech věcech - jednak na povaze dítěte. Dítě, které je z povahy úzkostné, hůř se přizpůsobuje, možná i nejisté ve vztazích, tak pro ně je to zátěž a potřebuje od nás pomoct. Pak jsou děti, které to mají složité ne kvůli sobě, ale kvůli svým rodičům, protože mají úzkostné rodiče, kteří mají zbytečně strach. A ten přenášíme, ať chceme nebo ne, na naše děti. A třetí skupina dětí, které to mají složité, jsou ty, které odcházely ze školy na prázdniny s ne úplně dobrou zkušeností, většinou vztahovou nebo výkonovou.

Známe své dítě a víme, jak reaguje na stres. Zpozorněl bych v tom smyslu, že bych se mu snažil více věnovat. Zkusil si s ním popovídat. Nejhorší je ale reakce typu: "Nebuď posera nebo „Podívej, ostatní to zvládli“, to je naopak pro dítě ještě víc ponižující a rozhodně mu to nepomáhá.

Ale pokud má dítě problém psychosomatický ve smyslu nevolnosti, zvracení, průjmů a podobně silné příznaky stresu, třeba i bušení srdce, točení hlavy, tak tady bych na nic nečekal a určitě bych kontaktoval pomoc.

I problémy se spaním, když si dítě týden nebo dny před koncem prázdnin stěžuje, že nemůže spát. To také na psychiku působí devastujícím směrem a dítě pak hůř snáší zátěž. A nakonec bych bral vážně i to, když dítě sice vypadá v pohodě, ale samo o tom mluví. Když přijde a řekne: „Mám strach, do školy se fakt netěším.“ Je potřeba se ho zeptat v čem je problém a jestli si o tom popovídáme spolu, nebo jestli nám s tím někdo trochu píchne.

Označení sněhové vločky pro dnešní generaci dětí dost nemám rád. Protože děti vyrůstaly v něčem jiném - v extrémní pozornosti a velké péči. To je historicky asi nebývalé. Na druhou stranu jejich křehkost hodně souvisí s „nenaladěností“ nás dospělých. Myslím, že děti by byly daleko víc v pohodě, kdyby byli v pohodě jejich rodiče.

Navíc atmosféra v rodinách je dnes velmi odlišná. Rodiny, které jsou spíš tradiční, tak ty budou mít tendenci říct: „Ať si s tím děti nějak poradí.“ Naopak u moderních rodin, kde je větší důraz na vzdělání, tam rodiče budou možná pozornější. Nechtějí, aby se to propsalo na jeho výkonu. A u těch postmoderních rodin, tam budou sledovat každé zakopnutí dítěte, protože tady je podstatné, aby dítě bylo co nejvíc v klidu, v pohodě a šťastné. On ani jeden přístup, když se užívá s mírou, není jednoznačně špatný, nebo jednoznačně dobrý. Ale je dobré to nepřehánět ani v péči, ani v házení dětí do vody.

Já se setkávám s dětmi, které za mnou přijdou, protože mají psychické problémy nebo mají krizi, která někdy se školou dost souvisí. Nejčastěji to jsou následky šikany, i dlouholeté neřešené šikany, kdy jsou to už těžce traumatizované děti. Řeší ale taky extrémní tlak rodičů na výkon a související strach ze selhávání a pak samozřejmě vztahové problémy.

A proč děti nemají rády školu? Když to vezmu z druhé strany, tak co dnes děti mají rády? Svoji svobodu, tu ve škole nemají. Mají rády svoje koníčky, ať už je někdo sportovec, muzikant, hraje PlayStation nebo je na sociálních sítích, tak všechno tohle škola brzdí. A vezměte si, že děti jsou víc zvyklé než naše generace, že se svět točí kolem nich. A nejsou zvyklé plnit automaticky povinnosti. A nemyslím to jako kritiku, ale jako holý fakt, že se o všem možném s dětmi diskutuje.

A taky se víc diskutuje o tom, jaké to ve škole je. Jestli učitelé dělají svoji práci dobře, často jsou rodiče na straně dětí, třeba i oprávněně. A tím chci říct, že my jsme dřív brali školu víc jako samozřejmost, patřila k našim povinnostem. Dnes je větší možnost mít život podle svého a tohle úplně škola nesplňuje.

Já jsem tohle zažil loni se svojí prostřední dcerou a s nejmladší mě to čeká letos. A myslím, že děti to trápí teď do té míry, do jaké to trápí nás rodiče. Ve škole je to sice následně už více téma, ale stejně tady míru prožívání hodně nastavují rodiče.

Jak zvládnout přijímačky v co největším klidu? Zlepšila se psychika dětí od covidových lockdownů? A co by měly školy změnit, aby se do nich děti víc těšily? Podívejte se na celý rozhovor na videu, případně si ho poslechněte v přehrávači či v podcastových aplikacích.