Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Natálii je 38 a jejímu manželu Sergejovi 43 let. Do malé vesnice v Karélii se přestěhovali zhruba před deseti lety. Místní je mezi sebe nikdy nepřijali. I proto se manželé dívali jako na zjevení na dění po vyhlášení mobilizace. Místní naváděli vojáky tam, kde žili muži, kteří by se dali použít pro válku. Příbuzní udávali své příbuzné. Nakonec odvedli i muže starší 50 let, s modrými knížkami a chronicky nemocné.
„Před válkou jsem se zúčastnila mezinárodního byznys programu a seznámila se s mnoha lidmi z Ukrajiny. Teď mého muže chtějí přinutit, aby je zabíjel… To je nesnesitelné,“ říká Natálie.
Sergeje do emigrace doslova dokopala, nechtěl opustit rodinu. Teď se jakž takž usadil v Kazachstánu. Natálie k němu chce odvézt děti a vrátit se do Ruska. Hodlá tam jako učitelka angličtiny vydělávat a živit rodinu. Říká, že zatím nejsou připraveni spálit všechny mosty.
„Nevím, jak budu vyprávět svým dětem o tom, co se dělo v jejich vlasti. Jsem si jista, že nám zabere mnoho času, abychom se od toho očistili… Ale v naší vesnici většina přemýšlí jinak. Jsou plní té příšerné propagandy a věří, že jejich muži odjeli bránit vlast,“ uvádí Natálie.
Anně je 43 a jejímu manželovi Jevgeniji 45 let. V den vyhlášení mobilizace byli v Gruzii, kde měli svatbu. Rozhodli se, že návrat nebude. Anna říká: „Mysleli jsme, že pobudeme v Gruzii a vrátíme se, ale pak jsme pochopili, že situace je globálnější. I kdyby válka skončila, režim přetrvá. To, co se bude v zemi dít, nám nevyhovuje kvůli našim názorům a postojům.“
Jelena (34 let) a Andrej (32 let) se o mobilizaci také dozvěděli v cizině. Známí, kteří vlastní neobydlený dům v Černé Hoře, jim poskytli ubytování. Andrej jako automechanik rychle sehnal práci. „Chtěli jsme se vrátit do Karélie, ale teď to není možné. Nechceme se účastnit vojenských operací, zabíjet nechceme už vůbec,“ říká Jelena.
Jako dítě trávila každé léto u babičky a dědy u města Izjum, které teď zničili Rusové. „Je to pro mě nesmírně těžké. Obě země byly pro mě rodné, vždycky jsem měla zato, že mám dva domovy. Nemám už ani jeden…“ říká.
Čtyřiačtyřicetiletá Taťána brzy odjede do Černé Hory za o rok starším manželem Arťomem. Nejdříve si myslela, že vydrží v Rusku, ale pochopila, že na to nemá sílu. Pozorovala několik rodin, které mobilizace fakticky zničila. Muži chtěli před odvodem prchnout, ale ženy jim nadávaly do srabů, vyhrožovaly, že je udají na policii, a snažily se je dostat do války stůj co stůj.
„Až ta hrůza pomine, nevím, co se s nimi stane. Nedokážou pochopit, že tyto šílené oběti byly zbytečné. Určitě budou agresivní. Jak to skončí pro zemi, pro nás všechny?“ ptá se Taťána.