Článek
Jedna rovina je její nesmírné bohatství, jak to surovinové, kde zdaleka nejde jen o ropu a drahé kovy či diamanty, ale také o prvky, bez kterých naše dnešní společnost není schopná fungovat. Problém je v tom, že toto bohatství velmi často přitahuje lidi, kteří nemají, diplomaticky řečeno, „ty nejčistší úmysly“. Jde o lidi, které známe z řady dobrodružných filmů jako padouchy v oblecích sedící v luxusních kancelářích nadnárodních koncernů v Evropě, Americe či Asii, ale velmi často také o lidi, které v dnešní filmové produkci neuvidíme, totiž samotné Afričany, jejichž menšina bez jakýchkoliv skrupulí okrádá většinu Afričanů.
Druhá rovina je historické dědictví a historické křivdy. Ty reálné i ty nafouknuté a uměle udržované. Ta reálná jde jednoznačně za námi Evropany a jmenuje se Berlínská konference. Tuto konferenci svolal do Berlína tehdejší německý kancléř Otto von Bismarck a v průběhu let 1884 až 1885 tam došlo k rozparcelování Afriky ve prospěch jednotlivých evropských zemí, kromě dvou výjimek, totiž Etiopie a Libérie. Mimochodem, jak to dopadlo s Libérií a jejím snem o vzorové zemi, kde bývalí černí otroci osvobození z okovů v USA povedou Afriku k rozkvětu, je na samostatné povídání. A nebylo by to moc hezké povídání, ale svým způsobem to ilustruje, jak naivní představy o Africe měli v 19. století lidé, kteří chtěli Africe s těmi nejlepšími úmysly pomáhat. Možná by stálo za to tento příběh připomínat těm, kteří chtějí bez minimálních podmínek pomáhat dnes.
Ale zpět k berlínské konferenci. To zásadní, co se tam odehrálo, a to, co dodnes ničí Afriku, bylo to, že tehdy se na evropských stolech nakreslily čáry do map, ze kterých vznikly dnešní hranice bez ohledu na kmenové, etnické, jazykové nebo historické vazby. A to je to, co dodnes znemožňuje jak dobré vládnutí, tak i odstranění různých třecích ploch. A v zásadě samo o sobě neustále zažehává nové a nové konflikty.
Třetí rovinou je přístup Evropy, ale i naprosté většiny amerických administrativ k Africe. Když se přeneseme do období po skončení studené války, kdy oba soupeřící bloky velmi často nejen přivíraly oči, ale mnohem častěji si kromě očí zakrývaly i uši a nos, aby režimy, které zrovna měly na své straně, udržely i nadále u sebe, uvidíme jeden zásadní problém ve vztahu Západu k Africe. Tím je absurdní pocit viny a z toho plynoucí mindrák „staršího sourozence“.