Pomoc KLDR byla za komunistů velká, ale do jisté míry i spontánní

Výstava připravená Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy v projektu Korea and Eastern Bloc Institute (do 31. března) ukazuje různé podoby spolupráce od hospodářské pomoci, přes vyslání vojenské nemocnice, účast v komisi dozírající na příměří nebo přijetí severokorejských studentů a sirotků. Na otázky Novinek odpovídaly koreanistky Miriam Löwensteinová a Karolína Šamánková. Upozorňují, že i když vše bylo organizované a ideologicky motivované, mnozí lidé chtěli Koreji pomáhat spontánně, byť k tomu přispěla propaganda.

Šamánková: Ano, máme tam i propagandistické plakáty zapůjčené z Vojenského historického archivu, včetně jedné verze plakátu Ruce pryč od Koreje. Propagandistické akce samozřejmě zaznamenávají i fotografie.

Löwensteinová: Propagandistické plakáty jsou čitelné a srozumitelné pro každého, kdo se na ně podívá. My jsme se ovšem nesoustřeďovali na politickou linii, ta se dohledat dá a víceméně ji zpracovali historici, ale na věci, které jdou trochu mimo.

Šamánková: Máme fotografie zachycující hospodářskou pomoc i lékařskou misi do válečné Koreje. Na nich jsou třeba vidět zemljanky, ve kterých lékařská mise ve válce působila a které ukazují bídu v Koreji v té době i podmínky, ve kterých lékaři pracovali, tedy například operační sál.

Löwensteinová: Pomoc zaznamenávají nejrůznější vzpomínky, jenže my nemůžeme vědět, nakolik jsou filtrované, protože máme zprávy z různých zdrojů. Lidé, kteří byli do Koreje vysláni, měli také nejrůznější stupně politické angažovanosti. Někteří všechno snášeli a posílali domů zprávy, které jsou v oné době politicky korektní, někteří si přece jenom postěžovali. Dopátrat se reality je pro výzkum i naši výstavu nejsložitější.

Löwensteinová: Ne, ty mluví jasně.

Šamánková: Sirotkům jsme se začali věnovat podrobněji i výzkumně, navazujeme na existující studie v diplomových pracích a mezinárodní kontext. Největší část výstavy je věnovaná právě jim, protože jsme se spojili s pamětníky, kteří nám poskytli rodinná fotoalba.

Nejdříve, už v roce 1951, byli do Československa přijati vysokoškolští studenti. První skupina dvou set válečných sirotků ve věku devět až patnáct let přijela v roce 1952, tedy ještě za korejské války. Byli jsme ale jeden z posledních, kdo je přijal, sirotky obstarávalo šest států ve východní Evropě. K nám, na rozdíl od Polska a Maďarska, kam dorazili v roce 1951, přijeli výrazně později. Na první sirotky navazuje druhá, podstatně větší skupina sedmi set studentů, která přijíždí v roce 1953 v době uzavření příměří. Děti tady zůstávají až do roku 1959 s postupnými odjezdy.

Šamánková: Byli tu středoškolští i vysokoškolští studenti, kteří se především zaměřovali na technické vzdělání, ale nejenom. Mezi vysokoškolskými studenty vidíme i obory zaměřené na jazyky, na francouzštinu nebo na diplomacii a obchod. Jak postupně dostudovávali, vraceli se, ale to není příliš zdokumentované.

V roce 1962 byli všichni studenti, kteří u nás momentálně byli, jak středoškolští, tak vysokoškolští, odsunuti domů. Co se s nimi dělo tam, nevíme, ale máme jednu zprávu, tuším z roku 1962, z ministerstva zahraničních věcí přes velvyslanectví v Pchjongjangu, která upozorňuje, že není žádoucí, aby zaměstnanci velvyslanectví udržovali kontakty se studenty nebo se sirotky, kteří se vrátili z Československa. Zprávy naznačují, že byli studenti po návratu ideologicky přeškoleni. Až na výjimky jejich další osudy neznáme.

Šamánková: Na stažení studentů určitě. Severní Korea od začátku posílala děti a studenty do východní Evropy na studia s tím, že severokorejské školství ještě nemá dostačující úroveň. Oficiální důvod jejich odvolání na konci padesátých let byl ten, že školy jsou obnovené a studenti by měli pokračovat ve studiu doma. Důvod byl nicméně ideologický – v Československu už ke konci 50. let přibývala ideologická školení pro tyto studenty pořádaná velvyslanectvím KLDR v Praze.