Článek
Pokud se nepletu, tak jste v devadesátkách strávil nějaký čas v USA. Jak jste se tam dostal a jakou průpravu to tehdy člověku do života dalo?
Studoval jsem FTVS v Praze a původně karate. Pak jsem dostal stipendium do New Yorku, kde jsem ale moc dlouho nevydržel. Po celém kampusu jsem viděl posedávat tlusté lidi a bylo mi jasné, že to není sportovní prostředí pro mě. Nějakým omylem jsem ale dostal kartu, na kterou jsem v Americe mohl pracovat.
To musela být pro člověka kolem dvacítky tehdy velká šance, ne?
Na jednu stranu to bylo něco zázračného, na druhou docela střet s realitou, zejména finančně. Než jsem sehnal práci, žil jsem tam v úplné chudobě za dolar na den. Ale otevřel se mi svět, viděl jsem něco nového a dodnes je to největší zdroj mých zkušeností – mluvím o cestování a pozorování toho, jak se co dělá jinde.
Jak dlouho jste tam tehdy zůstal?
Dva roky. Koupil jsem si auto a odjel přes celou Ameriku k jezeru Tahoe. Chvíli jsem myl v létě nádobí a v zimě sehnal práci jako lyžařský a snowboardový instruktor. Pak mi někdo poradil, že na Aljašce bych mohl kuchat lososy. Spal jsem tam ve stanu a pracoval první léto 13 hodin denně. Další sezonu jsem povýšil, ale pracoval 17 hodin denně, takže to bylo docela tvrdé. A v zimě jsem pak zase dělal instruktora.
Zní to jako dřina, ale zároveň i trochu jako onen „americký sen“. Proč jste se vrátil do Česka?
Kvůli mámě a sousedce, se kterou jsem od dětství trávil hodně času. Byla už v letech, tak jsem jim nechtěl udělat to, že bych se usadil na druhé straně světa. Po návratu jsem si našel přítelkyni a pronajal si stánek na Staroměstském náměstí, kde jsme prodávali občerstvení. Původně jsem chtěl školu dodělat, ale začal jsem podnikat a už se mi nechtělo zpátky. Pak už to jde těžko.
Nějakou dobu jste se věnoval snowboardingu i v ČR, že?
Tehdy mi pomohl můj velký kamarád Ivo Dragoun, zakladatel snowboardingu tady u nás. S mou tehdejší přítelkyní a matkou mého syna jsme ve Špindlu založili snowboardovou školu a půjčovny. Dařilo se nám, učili jsme stovky lidí denně a hodně se to rozrůstalo. Zpočátku jsme se přes léto vraceli do stánku v Praze, pronajali jsme si i restauraci na Staroměstském náměstí, ale nakonec zimní sezona ve Špindlu vyžadovala hodně příprav. Spojilo se to i s pořádáním velkých akcí, jako je Světový pohár v akrobatickém lyžování. Asi 13 let jsem vedl českou snowboardovou asociaci a nějakou dobu i tu světovou. Lyžařská federace si pak začlenila snowboarding pod sebe a nás to tehdy odstřelilo, protože všichni sponzoři šli za olympiádou.
To muselo být poměrně stresující. Měl jste tehdy tendence si nějak „pomáhat“?
Než jsem odjel do USA, pil jsem jen pivo a žádné drogy jsem nezkoušel, ve Státech se s tím snowboardovým prostředím okamžitě pojilo rekreační kouření marihuany, ale nic výrazného.
I tak jste se ale musel rozmýšlet, co dál. Od pořádání snowboardových závodů jste se najednou dostal k pořádání pražských trhů…
V Praze spadl strom na člověka a v té době se vyhlašovalo výběrové řízení na pořádání vánočních trhů a já jsem si řekl, že to vyzkouším. V roce 2004 jsem založil firmu a vyhráli jsme.
Trhy máte pod sebou dodnes, jak se k tomu přidaly Žluté lázně?
Ty do toho přišly ve stejnou dobu. Téhož roku jsme si šli prohlídnout prostor zdevastovaný po povodních. Plácli jsme si s městem a začali na tom pracovat. Všechny peníze vydělané na jiných projektech šly tehdy do Žlutých lázní. Myslel jsem si, že se to jednou překlopí do ziskového projektu, ale teď už vím, že to se nikdy nestane.
Proč ne?
To pravé léto je často třeba jen 30 dní v roce a to nepokryje provoz. Vždycky jsme na to museli brát i z trhů. Díky covidu jsme paradoxně museli zaškrtit výdaje a lepší se to. Už jsou schopné na sebe vydělat i celoročně, ale není to celkově profitové.
Zpět do doby rozjezdu, tedy zhruba do roku 2005. Kolik hodin denně jste v té době pracoval?
Pracuju pořád stejně, zhruba 12 hodin denně.
Petr Bartoš: Byl jsem králem trati i večerů, teď už to tak bohužel není
Jak se to dá sloučit s rodinným životem?
Těžko, taky mi to nikdy moc nešlo. Ale mám děti, které mám nesmírně rád. V roce 2005 započal rozchod s mojí tehdejší partnerkou, synovi tehdy byly dva roky. Přešel jsem do dalšího vztahu a stalo se mi to pak ještě jednou. Do toho jsme měl vážně hodně práce. Měl jsem takový ten materiální sen, že zbohatnu. Hodně mi tehdy šlo o peníze. Do toho výčitky z rozchodu, našel jsem si novou partnerku, měl jsem špatné svědomí. Začalo silnější pití alkoholu a braní drog, což ty problémy zabíjelo a umrtvovalo.
Jak dlouho to období trvalo?
Zhruba od roku 2007 do roku 2011, kdy jsem se odjel léčit. Tehdy se mi narodila dcera, já tam nebyl, protože jsem někde pil a fetoval. Dodnes se moc nemůžu dívat na fotky z porodnice, jak tam vypadám. Když byl dceři měsíc, přišel jsem o Vánocích domů asi ve dvě ráno. Ale tak je to s drogami, fetování vede k úplnému rozkladu morálky.
Zvládl jste si sám říct o pomoc?
Je to těžké někomu blízkému přiznat, že máte problém. Postupně se to ke mně ale dostávalo od okolí a já cítil, že s tím něco musím dělat. Odjel jsem se poradit se svým kamarádem Jirkou Dvořáčkem, který je ředitelem léčebny v Červeném Dvoře. On mi ukázal svoji léčebnu a já si po prohlídce řekl, že tam ještě nepatřím. Cestou zpátky autem jsem si ale koupil lahev a pil jsem. Naboural jsem.
Zaplať pánbůh jsem nikomu nic neudělal, ale už to byla opravdová hrana. Měl jsem soud a dostal několikaletou podmínku. Ten soud byl hrozně nepříjemný. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem celkem dobrý člověk, ale když svědci vypovídali, uvědomil jsem si, jak mě vidí lidé zvenku. Tyhle bolestivé chvíle jsou pro budoucí střízlivost a léčbu hrozně důležité.
Kam jste tedy vyrazil za léčbou?
Hledal jsem místo, kam jet. Roli v tom hrála moje tehdejší arogance. Nechtěl jsem do Bohnic, protože jsem si říkal, že tam chodí lidé zpod mostů, což já nejsem. Mít finanční prostředky alkoholikům reálně škodí, protože padnou o to později. Kamarád, který si tím prošel, mi poradil léčbu v Jihoafrické republice, kam jsem na pět týdnů odjel.
Tam se začala spousta věcí měnit, opravdu jsem vystřízlivěl, viděl jsem, co jsem všechno způsobil sobě i ostatním. Uvědomil jsem si, jak je to smutná nemoc, ale pořád jsem ještě nevěděl, čemu čelím. Vrátil jsem se na Vánoce a tohle má alkoholik vždycky stejné – má spoustu problémů v práci i v rodině. Ty hned po návratu opět vyvstaly.
Takže jste byl opět v obrovském stresu. Nastal relaps?
Ano, relapsoval jsem pak asi pět nebo šest měsíců. Měl jsem terapeuta, chodil jsem na srazy anonymních alkoholiků.
Věřil jste, že to dokážete udržet dlouhodobě?
Myslím, že skoro každý, kdo se jde léčit, věří, že to není na vždycky. Myslí si, že se časem naučí pít kontrolovaně jako normální lidé, protože tomu nerozumí. I když mi pořád říkali, že už normální nebudu, pořád jsem věřil, že to ještě zvládnu a dokážu to mít pod kontrolou. Stejně jako tomu věří ostatní závislí.
Jak setkávání anonymních alkoholiků probíhají?
Ten program je náročný a pro mnoho lidí odrazující, protože vyžaduje víru v něco většího. Sami jsme se pokusili pomoct si stokrát a nešlo to. Nutí to člověka přijmout něco nad ním, co mu pomůže. Já jsem nikdy nebyl věřící, ale když jsem pil a bral drogy, toho posledního roku jsem se den poté vždycky modlil, ať umřu, ať už se neprobudím. Jenže jsem se vždycky probudil a řekl si zase znovu: „Dneska už to vydržím.“ Ale stávalo se to znova a znova.
Nakonec jsem se rozhodl dělat to, co mi řekli jak v léčebně, tak na anonymních alkoholicích. Prostě to budu dělat a třeba se něco změní, řekl jsem si.
Fungovalo to na docházkovém režimu, nebo hospitalizaci?
Anonymní alkoholici už na docházkovém. Ale chodil jsem na dvě setkání každý den po dobu tří let. Rozhodl jsem se, že udělám všechno, co můžu, abych se z toho dostal. A začalo to pomáhat, i když jsem pořád bojoval s následky pití a byl v tom zase další vztah. S manželkou jsme se rozvedli, nevydrželo to. Dodnes jsou to pro mě hrozně bolestivé věci, ale naštěstí už mám s bývalými partnerkami skvělé vztahy. Jsem pyšný na to, že se to podařilo narovnat a jsme přátelé. Anonymní alkoholici mi hodně pomohli.
Léčit jste se začal tedy v roce 2012?
Ano, můj den střízlivosti je 1. června 2012. Před nedávnem jsem slavil 10 let.
Je teď třeba problém dát si nějaký silnější prášek na bolest?
To je něco jiného, prášky na bolest jsou v pořádku, tedy v mém případě. Pro mě byla problém antidepresiva, taková ta rychlá – neurol, xanax, lexaurin. První tři roky střízlivosti jsem ještě bral dlouhodobá antidepresiva, ale ne ta rychlá, kterými se člověk léčí sám a pomáhá si od nějakého stavu. Všichni máme nepříjemné stavy, ale alkoholici a závislí s nimi nedokáží být. Nemůžeme to vydržet a potřebujeme je něčím přebít.
Po jak dlouhé době jste se vlastně dokázal aktivně vrátit do firmy?
Po dvou letech střízlivosti. Vrátil jsem se dřív, ale byl jiný management a přebíral jsem ji postupně. Ještě před tím jsem odjel meditovat do kláštera do Thajska, abych se zbavil následků toho všeho, co bylo. Pořád jsem tím trpěl. Myslel jsem, že budu pár hodin denně meditovat a bude to dobré.
Realita byla taková, že člověk vstával ve 4.00, začne meditovat, v šest je snídaně, pak meditace, oběd a pak už se nejí. Jen medituje a v deset se jde spát. Má se začínat na 10 hodinách čistého času meditace denně a končit na 17. Je to maraton a obtížná věc. Psychicky i fyzicky bolestivá. Člověk chce vyskočit z kůže, jak se mu ty negativní věci vracejí.
Takový kurz se klasicky platí?
Ne, je to postavené na darech. Člověk jej může nechat podle toho, na co má. Trvalo to 24 dnů. Řekl jsem si, že už do toho nikdy nepůjdu.
Zvládl jste ho celý?
Ano a od té doby dalších 22, ale už kratších.
Proč se k tomu vracíte, co vám ty kurzy dávají?
Posouvá mě to. Lidé, kteří se tomu věnují intenzivně, směřují k nirváně. Zbavení se strachů, pochybností, touhy, vzteku. Pro mě je důležité ne se jich zbavit, ale nenechat se jimi ovládat. Už jim tolik nevěřím. Skrz meditaci zjistíte, že nemůžete nic kontrolovat. Když stojíte na kolejích a jede proti vám vlak, taky se jej nepokoušíte zastavit, prostě slezete z kolejí a necháte jej projet.
Kolik času teď meditaci věnujete?
Každý den chvíli, aspoň 20 minut. A dvakrát až třikrát do roka si udělám takový retreat. S kamarádem jsme založili meditační centrum Tisarana tady v Praze. Jsou tam dva učitelé, jeden Jihoafričan a jeho žena Němka, kteří dlouho žili v tom klášteře, kam jsem jezdil. I u nás je to založené na buddhistické tradici, tedy zadarmo a postavené na darech. V Thajsku je to trochu jiné v tom, že lidé tam jsou zvyklí, že čím víc dají, tím víc dostanou. U nás je to samozřejmě jinak (smích). Ale já to dělám rád, takže to už sedm nebo osm let podporuju.
Tour de France si cením, ale pomoc dětem je víc, říká jezdec na vysokém kole Zimovčák
Kolik lidí tam dochází?
Určitě už stovky. Můžete tam přijít, dostanete tam postel. Můžete přijít na pár hodin nebo absolvovat celý ten kurz 22 dní. Desetidenní retreat nebo i víkend. Dostanete postel a pokoj. Je to postavené na darech, a kdo nemá peníze, má to zadarmo. Kdo má, něco tam nechá.
Provozujete ještě NEO Centrum, které pomáhá závislým. Kdy jste se rozhodl ho založit? A je to jen čisté podnikání, nebo i jakási forma vlastní terapie?
Je to součást, ale vlastně mě to napadlo hned jako s tím snowboardingem. Když během cestování něco vidím a tady to není… Už v té léčebně v Africe jsem si říkal, že jestli vydržím střízlivý, měl bych něco takového udělat v Čechách. V hlavě se to zrodilo hned, ale realizace trvala roky. Začali jsme s obchodním partnerem, který byl terapeut, v roce 2017.
Léčebnu jste tedy založil se svým dřívějším terapeutem, díky inspiraci ze zahraničí a vlastním zkušenostem s problematikou. Začátek tohoto podnikání si dost dobře neumím představit.
Tenkrát jsem koupil nemovitost v Ratajích nad Sázavou, že ji zrekonstruujeme a uděláme tam léčebnu. V mezičase jsme si pronajali vilu v Hodkovičkách v Praze, zařídili jsme tam ordinaci, spustili stránky a šlo se do toho. Hodně lidí nás znalo, máme kapacitu 11 osob, naplňovalo se to postupně. V roce 2019 už to něco vydělalo a rozhodlo se, že otevřeme i druhou kliniku. Tam nastal s kolegou názorový rozkol. Já vždycky vidím další možnosti, a jemu to stačilo. Chtěl jsem vytvořit kliniku i pro zahraniční klientelu, do té doby byla krom jediné výjimky jen česká.
Takže rozjezd směrem k zahraniční klientele krátce před pandemií. Nešťastné.
Když začal covid, už jsme měli smlouvy a bylo to nesmírně vyčerpávající, tak jsme si řekli, že uděláme ambulantní kliniku. Zaměřili jsme se na lidi s úzkostmi, vyhořením apod. Já věřím, že taková klinika je tu potřeba, ale bylo to moc brzo, lidé tu na to ještě nejsou zvyklí. Chodit do léčebny se závislostmi ano, ale projít si terapií, když jsou vyhořelí, to ne. Zamíří spíš do lázní. O tom to ale není, chce to terapii. Nicméně měli jsme málo klientů. Nakonec jsme to zavřeli, platili nájem a věnovali se jen klinice číslo 1. V létě 2021 jsme otevřeli druhou kliniku pro závislé, která je připravena i pro anglicky mluvící klientelu. Spousta lidí řekne, že jede na dovolenou a jde se léčit. V druhé klinice jsme teď s českou a zahraniční klientelou půl napůl.
Je to časté, že si lidé uvědomují nutnost léčení, ale nechtějí to říkat okolí?
V nejužší rodině to řeknou, ale ne celé rodině. Nebo se bojí říct to v práci, často jde o velmi výkonné lidi. Nechtějí, aby to proti nim někdo zneužil. Nechtějí, aby se to vědělo.
Jak dlouhé jsou pobyty u vás na klinice?
Základní pobyty jsou čtyři týdny a šest týdnů. Děláme i dvoutýdenní, ale to je spíš pro bývalé klienty, kteří potřebují rychlou pomoc v případě relapsu, nebo se naopak bojí, že by k němu mohlo dojít a chtějí to řešit včas.
Řekl byste, že covid poslal hodně lidí k závislostem?
Určitě, ten nárůst tam je. A do toho začínám nový projekt online terapií hlavně pro teenagery a rodiny.
Na kolik jde lidem pomáhat na dálku?
Vždycky jsem si myslel, že přes to nejede vlak. Ale od mladých lidí čím dál víc slýchám, že do živého kontaktu by nešli a online verze jim pomáhá. Pořád sám za sebe víc věřím osobnímu kontaktu, ale také si myslím, že jakýkoli krok je lepší než žádný. I online může lidem, kteří z jakéhokoli důvodu nechtějí živý kontakt, nesmírně pomoct.
Co bude další krok pro vás osobně?
Samozřejmě bych se rád zbavil finanční nejistoty, ale chci se primárně stabilizovat. Trávit víc času v klášteře. Mám rád ty lidi a prostředí, jen tu meditaci nesnáším. Vím ale, že funguje. Chtěl bych mít prostředky na to, abych to podporoval, aby mohla meditace pomáhat dalším lidem. Vždycky varuji ty úspěšné třicátníky, čtyřicátníky. Je to hrozně nebezpečný věk. Člověk si začne o sobě myslet, že je to všechno jeho zásluha, že se mu tak daří, a dostane pocit nesmrtelnosti. Dnes přitom už vím, že to není jen o schopnostech, ale hodně i o štěstí.