S puškou na zádech a šestnáctiletou ničitelkou sebevědomí v patách

„Jak jsi na tom s běžkováním?“ ptá se mě zdejší instruktor biatlonu Christian, který si sám dost dobře nemůže vybavit, kolik let už biatlon na severu Itálie vyučuje, zatímco já znepokojeně sleduju délku oválu, po kterém budu běhat. Jako odpověď jsem zvolil pád po ose ústa–sníh asi už při třetím sjezdu z poměrně příkrého mostu.

Jemné pokývání hlavou a smířlivé: „Tak si zajedeme raději zatrénovat střelbu,“ bylo jakousi alternativou k dalšímu vysvětlování, že při běhu vše až příliš tahám rukama a po pár kilometrech běhu tímto způsobem bych už neměl sílu se odpíchnout.

Při příjezdu na střelnici zneklidněně sleduju, jak zhruba 16letá dívka vleže vyčistí svých pět terčů dříve, než se mi podaří seskládat se na příjezdový koberec, uchopit do rukou zbraň a nalézt skrz hledí první z mých pěti terčů. Z pěti nakonec zbělají tři, což je podle slov Christiana napoprvé velmi slušný standard. Nemůžu se ubránit pocitu, že mě chce jen utěšit kvůli tomu držkopádu pod mostem.

Během prvních tří kol střelby se naučím ovládat mířidla, která pomáhají biatlonistům lépe střílet. Pokud třeba fouká silný vítr a puška by tak ustřelovala do jednoho směru, prostě si naklikají něco málo do druhého směru, čímž mohou tento vítr pohodlně kompenzovat.

Ukazuje se, že jedna dioptrie, kterou na zaměřovacím oku mám, ničemu nepomáhá. A čekání na úplné zklidnění rukou také ne. Čím déle mířím na jeden terč, tím méně se mi daří ruce zklidnit. I přesto se mi dostává pochvaly za zpřesnění střelby. Hořký dodatek, že mi střelba trvala 74 sekund proti zhruba 25 sekundám u profesionálů, se snažím přeslechnout.

Střelba vestoje je o poznání větším peklem. Rychlá střelba je ještě daleko důležitější než vleže. Nástřel bez opřené ruky o zem je totiž značně složitější, zhruba čtyřkilová puška v rukou značně těžkne a stabilitě při nástřelu úplně nepomáhá. Zasaženy jsou jen dva terče a to mám ještě pocit, že můj druhý zásah měl směřovat o terč vedle, jen stabilizátor v podobě mé levé ruky v danou chvíli odmítl poslušnost a zavrávoral. Díky bohu.

Cíl je jasný – uběhnout jen asi kilometrový okruh a posléze se snažit trefit vleže aspoň nějaký terč. Drobně mě nervuje, že mi ona 16letá dívka, která startovala podobně jako já, stihla nadělit jeden celý okruh, a druhému zostuzení zabránil snad jen pohled vyslaný do dáli za mnou, který křížil přísnost Chucka Norrise a šílenost nepříčetného chovance psychiatrické léčebny.

Urychleně padám na břicho na střelnici a mířím. Když už se chystám odpálit první ránu, uvědomuju si, že ač ležím na pozici číslo dvě, nad zaměřeným terčem září do dálky číslo tři. Mířím na vedlejší terč. Ach…

Během 50 sekund ale nakonec čistím čtyři z pěti terčů a mám chuť zvednout ruce nad hlavu. Instruktor mi však jemně naznačuje, že bych si ještě měl dát trestné kolečko a teprve pak můžu považovat zkoušku za ukončenou. Jemně zasyčím při pohledu na pět vybělených terčů mladé biatlonistky, která působí tak, že její lyže snad nikdy nepřišly do kontaktu se stopou na trestném okruhu.

Sundávám běžky a přemítám, co budu dělat večer. Okolo mě projíždí dodávka s mladými biatlonistkami, včetně zamračené 16leté ničitelky mého sebevědomí. Zamyslím se a usmívám. Přece jen jsem vyhrál. Pravděpodobně si dám k večeři místní vyhlášený špek a posléze jelení ragú s kroketami a lesními hříbky.

A když už jsem se tedy také jednou trochu více hýbal, dovolím si asi i nějaké to pivo. Zkrátka pozřu něco, co se od představy dietní večeře sportovců diametrálně liší. A kdo ví, možná našim biatlonistům na olympiádě v Soči odpustím i nějakou tu střelu mimo terče. Z toho gauče se totiž nadává strašně jednoduše…