Hlavní obsah

Barvitý život Jaroslava Zaviačiče: Jeho nápad máte na klávesnici pod rukama

1. 9. 2021, 10:38
Právo, Dana Braunová

Ve své době byl nepřekonatelný v rychlosti psaní na stroji ať už mechanickém, nebo elektrickém. Byl skvělý i v počítačové éře. Výstupky na písmenech F a J na klávesnicích celého světa jsou jeho nápadem.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na tomto mechanickém psacím stroji značky Consul z brněnských Závodů Jana Švermy získal v roce 1965 v Paříži titul vicemistr světa.

Článek

Jeho život však byl i mnohem barvitější. Propašoval na Západ text posledního dopisu Jana Palacha, získal švédské novinářské ocenění a zažil si šikanu za bývalého režimu. Nikdy neztrpkl a ve svých dvaaosmdesáti nepřestává propagovat metodu efektivního psaní všemi deseti.

20. srpna 1968 měl Jaroslav Zaviačič rušný den. Dopoledne odnesli s kolegyní z Rudého práva na ÚV KSČ petici za odvolání tehdejšího šéfredaktora Oldřicha Švestky a pak se až do osmi večer věnoval své práci šéfa dálnopisného a písařského oddělení tehdy největšího československého deníku. Doma ho před desátou večer vyrušil telefonát z redakce, aby se hned vrátil na pracoviště. To už nad Prahou burácela letadla okupantů.

Dálnopis na mušce samopalu

„Bydlel jsem blízko redakce, mohl jsem se hned pustit do práce. Redaktoři mi přinášeli na opis materiály z terénu, něco jsem rovnou překládal do němčiny a posílal do zahraničních redakcí. To trvalo celou noc,“ vzpomíná Jaroslav Zaviačič.

V osm ráno do redakce vtrhli ruští vojáci. „Místnost s dálnopisy byla kvůli hluku oddělená prosklenou přepážkou, takže samopalníci viděli jen horní polovinu těla, moje ruce na klávesnici nikoli. Díky tomu, že jsem psal, aniž bych se musel dívat na klávesy, jsem klidně pracoval dál. Mysleli si, že tam jen tak sedím a s diktujícími redaktory si povídáme. Dlouhého trvání to však nemělo.

Sbalili jsme s několika kolegy cyklostyl, papíry a odebrali se do bytu redaktora Vladimíra Pošvice. Tam jsme vydali první pookupační vydání Rudého práva, asi 200 výtisků, které ale Rusové promptně zabavili a zničili,“ líčí pohnuté chvíle.

Redakce Rudého práva, kde v té době převládali příznivci Pražského jara, byla několik dnů okupanty paralyzovaná. „Sídlili jsme ve stejném bloku jako prodejna spodního prádla Triola. Takže přes krámek s podprsenkami jsme pronikli do vedlejšího objektu, kde sídlily Středočeské dřevařské závody. Tam mi připravili tajné dálnopisné pracoviště. Spolehliví redaktoři mi tam informace diktovali telefonicky nebo chodili materiály diktovat, já si je zapisoval těsnopisem a pak rozesílal do zahraničí nebo na naše ambasády,“ vzpomíná Jaroslav Zaviačič. V té době posílal denně česky i německy texty v rozsahu 250 tisíc písmen. Na utajeném pracovišti vydržel zcela sám pět dnů.

Když se v roce 1990 setkal s Jiřím Hájkem (ministrem zahraničí v roce 1968), řekl mu: „Konečně vás poznávám, bez vašeho písařského umění bych tehdy v srpnu neměl v Radě bezpečnosti co říkat.“ Ministr byl tehdy na návštěvě Jugoslávie a mohl odtamtud odjet do New Yorku a vystoupit v OSN s výzvou k odsouzení okupace.

Příčina vyhazovu nepublikovatelná

„Jiří Sekera, který tehdy redakci vedl, mě vyzval, abych se spojil se švédským Dagens Nyheter, nejvýznamnějším skandinávským deníkem. Z toho kamrlíku jsem se dokázal spojit s kamarádem z ředitelství pošty, který nám chodil opravovat dálnopisy. Ten mi sdělil, že jsou taky obsazení, ale dal mi aspoň předčíslí do Švédska. Podařilo se mi odeslat dálnopisný text, že jsem z Prahy, ale zprvu mi nevěřili. Až jsem se dopracoval k nějakému knihovníkovi, který uměl německy, a ten mi poskytl dálnopisné spojení na redakci Dagens Nyheter. Denně jsem tam pak posílal překlady dokumentů i svoje osobní postřehy, samozřejmě anonymně. Teprve v roce 1990 jsem mohl prozradit svou identitu. Do Prahy tehdy přijel šéfredaktor listu a na švédské ambasádě jsem dostal publikaci k výročí deníku, kde byla stránka z roku 1968 s titulkem Náš neznámý přítel z Prahy.

Foto: Milan Malíček, Právo

V roce 1990 převzal od Dagens Nyheter publikaci k výročí listu, která obsahovala i jeho reportáže ze srpna 1968 a rozhovor s ním.

Partyzánský způsob novinařiny po pěti dnech skončil, když redakci opustily ruské jednotky a mohli jsme se vrátit. Měl jsem za úkol zkontrolovat písárnu, dálnopis, stenografické oddělení. Vypadalo to tam strašně, na první pohled bylo jasné, že tam pobýval někdo bez civilizačních návyků.

Dálnopisem jsem všem našim zahraničním zpravodajům zaslal oznámení o situaci v redakci. Jedno bylo adresováno i bonnskému zpravodajovi Miroslavu Mocovi (posléze šéfredaktorovi Rudého práva). „Ahoj Mirku, tak jsme zase v redakci, mám za úkol všechny informovat, že v pondělí vycházíme, všichni si připravte materiály. Mohu ti sdělit, že to tady nevypadá dobře. Právě jsem ze svého stolu uklidil bratrské hovno...“

„Majore, říkáte, že nikoho nemučíte, ale to vaše psaní protokolu dvěma prsty pro mě mučením je.“

Když byl na počátku roku 1970 předvolán ke stranické prověrce, bylo mu řečeno, že ho jako pracovníka potřebují, může zůstat, ale musí odvolat, co tenkrát napsal do Bonnu. „Řekl jsem, že h..no neodvolám. Takže když se mě pak někde ptali, proč mě vyhodili, odpověď byla zřejmá.“

Byl vyhozený z práce i z bytu, ale tím potíže nekončily. „Z Dagens Nyheter mi v roce 1968 dali novinářskou cenu, což se provalilo, takže mám za sebou dvanáctihodinový výslech v Ruzyni. Vyslýchal mě jakýsi major Kohl. Říkal: ,My tady nikoho nemučíme, jak se u nás říká. Kdo mluví pravdu, bez problémů odejde.‘ Po dvou hodinách výslechu mu povídám: ,Říkáte, že nikoho nemučíte, ale to vaše psaní protokolu dvěma prsty pro mě mučením je. Kdybyste dovolil, psal bych to sám.‘ Trochu ztratil kontrolu nad hlasem, ale od vyťukávání celkem sedmnácti stran protokolu ho to bohužel neodradilo.

Ve Vídni se psalo na siemensech, které uměly 600 úhozů za minutu, což byla moje rychlost.

Byla to doba tvrdých čistek, mnoho mých přátel bylo postiženo. Společensky a politicky jsem to silně prožíval, Pražské jaro pro mě představovalo obrovskou naději srovnatelnou s tím, co jsme zažili v roce 1945.“

Rychlé úhozy jako existenční záchrana

„Být vyhozený z partaje byl v té době jednak velký hendikep, jednak velká reference. Měl jsem velkou oporu v zahraničí, tou hlavní byl vicemistr světa v psaní na stroji Franz Sager (1939-2009), který pracoval v rakouské tiskové kanceláři. Když viděl, že je se mnou zle, zajistil mi koncem roku 1968 praxi v jejich dálnopisném oddělení. Měl jsem dobrou němčinu, v rychlosti psaní jsem neměl velkou konkurenci.

Zatímco tady jsme měli dálnopisy z NDR, na kterých se dalo pracovat jen rychlostí 420 úhozů za minutu, ve Vídni se psalo na siemensech, které uměly 600, což byla moje rychlost,“ podotýká Jaroslav Zaviačič. „Ve Vídni jsem se setkal s několika bývalými kolegy, které taky vyhodili. Dostával jsem od nich tiskoviny, které jsem převážel do Československa. Zpátky jsem zase pašoval materiály opozičních autorů. Mezi propašovanými materiály byl i text Palachova dopisu s jeho poselstvím na rozloučenou (jeden Jan Palach zanechal v aktovce na místě svého upálení, tři předtím poslal poštou). Aby se neprozradila moje identita, nevydala Palachův dopis rakouská tisková kancelář, ale německá DPA, která měla kanceláře o patro výš.

Foto: Milan Malíček, Právo

Po roce 1968 psal výukové brožury pod cizím jménem nebo v němčině. V roce 1991 vyšla jeho kompletní učebnice i se snímkem předchůdce osobních počítačů IBM.

Emigrovat jsem nechtěl. Ve Vídni byla velká česká komunita, ale daleko víc lidí, jichž jsem si vážil, zůstalo doma. S nimi jsem chtěl být dál. Měl jsem taky schované cyklostylové blány, na které jsme mohli rozmnožovat materiály.“

Pikantní setkání s prezidentem Francie

Rakouský kolega Franz Sager ho seznámil s lidmi z IBM, která měla ve Vídni centrálu pro východní Evropu. Podařilo se uzavřít pracovní smlouvu, v níž se firma musela zavázat, že pana Zaviačiče nebudou vysílat do zemí mimo sovětský blok. Mohl tak IBM zastupovat na veletrzích v Brně, Košicích a Lipsku. Psal rovněž české návody k použití, zaškoloval, navrhoval vylepšení.

Rychlost jeho psaní na strojích IBM, které na brněnském veletrhu předváděl, zaujala šéfa konstrukčního oddělení firmy, který přijel z USA: „Řekl mi, abych se naučil líp anglicky a pak k němu přijel, abychom zrealizovali moje nápady. Navrhoval jsem, aby měl psací stroj paměť, nějaký výstup, tiskárnu a podobně. Skončilo to tak, že jsem nedostal výjezdní doložku a do USA mě nepustili. Moje nápady se realizovaly až mnohem později.”

Mezi ně patřilo i označení písmen J a F malými výstupky. „Aby se psalo dobře naslepo, musejí být hmatově rozeznatelné. Při psaní všemi deseti připadají tato písmena ukazováčkům, které se snadněji orientačně ovládají doleva i doprava,“ vysvětluje inovaci, která vede prsty všech uživatelů počítačových klávesnic na celém světě.

Na strojích IBM s částečnou pamětí jednou zaškoloval i sekretářky z armádního generálního štábu. Byl pak vyzván, aby se dostavil ke generálu Páleníkovi, který byl rovněž hodonínský rodák. „Je mi velkou ctí, ale nejste první generál, s nímž jsem si potřásl pravicí,“ řekl mu. Zeptal se, kdo byl ten první. „Charles de Gaulle,“ zněla odpověď.

Došlo k tomu v roce 1965, kdy na mistrovství světa v Paříži získal titul vicemistra světa a stal se jedním ze tří lidí na světě, kteří na mechanickém psacím stroji při oficiální soutěži dosáhli za 30 minut víc než 18 tisíc úhozů.

„Na slavnosti po vyhlášení výsledků jsem se dal do řeči s jednou atraktivní Francouzkou. Po pár drincích mi řekla, že by ráda, abych jí ukázal, jak rychle dokážu psát. Že ví kde a odvezla mne do Elysejského paláce. A teď tam, paní redaktorko, dejte tři tečky...

V pět hodin ráno zpozorněla, vyrozuměl jsem, že říká něco jako ,pozor, šéf‘, a vstoupil Charles de Gaulle - byla jeho sekretářka. On chodil strašně brzy do práce. Nějak mu tu situaci vysvětlila, já mu dokonce ukázal, jak píšu. Vyrozuměl jsem, že jí říká, ať se to naučí taky tak rychle. Tu pravici jsme si tam podali.“

Manželka a žačka světovou rekordmankou

První stroj, který se mu dostal do ruky, byl tatínkův kufříkový psací stroj. Ten ho měl z titulu náčelníka sokolské župy slovácké. V roce 1958 se Jaroslav stal mistrem československých škol v psaní na stroji a v následujících letech vyhrával jeden závod za druhým. Brzo ho oslovili z konstrukčního oddělení brněnské Zbrojovky, kde se vyráběly známé české consuly, a stal se autorem mnoha jejich vylepšení.

Psal příručky a učebnice, jak správně a efektivně psát na stroji či obsluhovat sazečské stroje. „Základní princip mě naučil učitel Jaroslav Robek na obchodní akademii v Hodoníně: dobře psát na klávesnici je věc hlavy, pak teprve prstů,“ vzdává hold svému učiteli. „Chci napsat ,Ahoj!‘, podívám se na klávesnici a ťuknu A - tak to je první chyba. Písmeno jsem nenapsal, ale našel. A musí být propojeno s levým malíčkem. Když tohle propojení prstů s jednotlivými písmeny funguje, vytvoří se dynamické stereotypy."

Jaroslav Zaviačič se dlouhá léta angažuje ve světové federaci pro zpracování informací Intersteno. Dva roky byl jejím prezidentem a k předloňské osmdesátce mu byl udělen titul čestného prezidenta. Po roce 1989 se stal trenérem české reprezentace, která v tomto tisíciletí získala na mezinárodních kláních více než polovinu všech medailí a nechala za sebou daleko větší země jako USA, Rusko nebo Německo.

Když se Jaroslava Zaviačiče zeptáte na jeho největší úspěch, stočí pohled na manželku Helenu: „Viděl jsem ji poprvé v roce 1988, už tehdy dosahovala skvělých výsledků. Její styl psaní, její výraz mě dostal. Řekl jsem si, že s tak mimořádným talentem musím pracovat. IBM mi tehdy nabídla, že mohu své soutěžící svěřence pozvat na honosnou večeři. Tam jsme se poprvé setkali a sblížili se. Získal jsem pro ni psací stroj IBM a od té doby vyhrávala téměř všechny soutěže, kterých se zúčastnila."

Foto: Milan Malíček, Právo

S manželkou Helenou vyučují tisíce žáků psát na moderní počítačové klávesnici efektivně.

Paní Helena drží od roku 2003 nepřekonaný světový rekord 928 úhozů za minutu. Pro srovnání: druhý tabulkový výkon je 805. Její dovednosti stále využívají organizátoři řady světových konferencí, protože nikdo jiný by nezvládl simultánně převést překlad tlumočníka do českých online titulků.

Nedívat se na ruce!

Jaroslav Zaviačič je autorem celosvětově uznávané efektivní výuky psaní všemi deseti nazvané ZAV. Podíleli se na ní i paní Helena (tehdy ještě Matoušková) a Rakušan Franz Sager, který však v roce 2009 zemřel.

Nového člena týmu nehledali dlouho: „Už mezi žáky v základní škole v Rožnově pod Radhoštěm zářil při psaní v ZAV tehdy desetiletý Jonáš Vala. Od té doby je nejen ověnčen řadou žákovských i juniorských titulů, ale stal se i programátorem a vývojářem webových aplikací. (Jeho mladší sestra Johana se před dvěma lety stala nejúspěšnější žákovskou účastnicí mistrovství světa v záznamu a zpracování textu na Sardinii.) Jonáše považuji za svého nástupce, byl bych rád, kdyby s Helenou v mém celoživotním snažení pokračovali."

Vloni zorganizovali světovou soutěž po internetu ZAV-100 a už mají pro běžnou výuku nachystaný příští školní rok, do které se v několika jazykových skupinách přihlásilo 50 tisíc žáků.

„Kdo se naučil dobře psát na psacím stroji, uměl přejít na placatější stroj elektrický, pak elektronický a současné klávesnice mu zcela vyhovují," odpovídá na otázku, zda přeborníkům v psaní na stroji nedělalo problém přeorientovat se na počítačové klávesnice.

Podle manželů Zaviačičových by se s výukou záznamu textu mělo začínat už v základních školách. „V Rakousku udělali průzkum, kdy je vhodný věk pro zahájení výuky hry na jednotlivé hudební nástroje, a zahrnuli do toho i ovládání klávesnice. Výsledek byl jednoznačný: kolem deseti let. U nás se to zcela opomíjí. Přitom v šesti letech děti učíme něco daleko těžšího a v praxi méně používaného: psaní tužkou na papír," podotýkají.

Mezi jejich žáky nejsou zdaleka jen studenti. „Hodně se nám hlásí lékaři. Říkají, že když vyšetřují pacienta, chtějí mu hledět do očí, ne hledat písmenka na klávesnici," konstatuje pan Jaroslav a dodává, že správně psát naučili i řadu kriminalistů: „Jeden mi napsal, že když se vyslýchaného na něco zeptá, musí to zaprotokolovat. Než to dřív vyťukal dvěma prsty, vyslýchaný si to rozmyslel. Teď nemá kdy a výslech postupuje daleko lépe. Proto je s podivem, že policejní akademie sice učí informatiku, ale nikoli ovládání klávesnice."

Základní ponaučení zkušeného metodika a trenéra zní: pro efektivní psaní textu není klíčovým předpokladem rychlé psaní, ale psaní bez potřeby dívat se na ruce. „Kdo písmenka hledá na klávesnici zrakem, časem nabude rutiny a vyťukává je i značnou rychlostí. Ovšem tím hledáním a následnou kontrolou napsaného textu na obrazovce s nezbytnými opravami je zaměstnán natolik, že zapomíná asi dvě třetiny toho, co už měl vymyšleno. Umění psát, nikoli hledat písmenka zrakem, se opravdu vyplácí."

Reklama

Související témata:

Výběr článků