Vydělává si nebezpečnými skoky z útesů. Lepší než se potit na stavbě, říká

„Uvědomil jsem si, že mám cit pro to, co může být virální. A od té doby jsem to tlačil co nejdál,“ říká pro agenturu AP Brunner s tím, že ho dnes natáčení extrémních kousků a jejich sdílení na sociálních sítích živí. Jeho videa, plná všemožných skoků včetně salt a jiných triků, sledují miliony lidí po celém světě.

Největší jednorázový honorář mu přineslo video, které nasbíralo 60 milionů zhlédnutí – za to dostal 14 tisíc eur (přibližně 350 tisíc korun). Většina jeho příjmů plyne ze spoluprací se značkami, přičemž dominantní platformou je pro něj Instagram, kde ho sleduje milion uživatelů, zbytek tvoří příjmy z YouTube.

„Lidé říkají, že práce na sítích je náročná. Ale není. Jsou to snadné peníze,“ tvrdí Brunner. „Nejtěžší na tom všem je tlak na výkon. Ale mezi ním a potem na stavbě si raději zvolím tlak,“ dodává s úsměvem Němec.

Pokud zrovna netrénuje, publikuje denně až tři videa. Vždy se snaží natáčet více záběrů na jednom místě, aby nemusel neustále jezdit na novou lokaci.

K parkouru se dostal v šestnácti letech, když ho přestala bavit gymnastika. „Narazil jsem na parkourová videa na YouTubu a zjistil, že u nás funguje místní klub. Přišel jsem a už nikdy neodešel,“ vzpomíná.

Průlom přišel, když se na internetu objevilo video, kde Brunner skáče salto z mostu, zatímco kolem něj krouží dron. „Ten moment všechno změnil. Úhel kamery, šplouchnutí, zvuk – celé to působilo filmově. Tehdy jsem věděl, že se to dá posunout ještě dál.“

Před třemi lety začal s extrémními skoky do vody a od té doby překonává vlastní hranice. Skákal z opěrných konstrukcí, starých budov i skalních říms vysoko v horách. V Ománu neúmyslně překonal svůj osobní rekord – skočil z výšky 34 metrů.

„Nevěděl jsem, jak vysoko to je. Až kamarád mi pak řekl, že další útes je ve výšce 36 metrů, takže ten můj byl zhruba ve 34 metrech. Byl to úžasný pocit,“ říká.

Přestože jeho videa vypadají jako čirá šílenost, Brunner trvá na tom, že za každým skokem stojí důkladná příprava. „Nejsme blázni. Kontrolujeme hloubku vody a nikdy neskáču sám. Často máme v týmu profesionální potápěče nebo kamarády s výcvikem první pomoci,“ ujišťuje.

I tak ale riziko patří k jeho každodennímu životu. „Kdykoliv jsem se zranil, měl jsem předtím strach. Strach znamená, že nejste dobře připravení. Nehody se dějí, když se vám třesou kolena. Pokud dokážu pohyb stokrát zopakovat na žíněnce nebo z nižší výšky, vím, že ho mám v sobě zakořeněný,“ uzavírá Brunner.