Článek
Lukáš Hosnedl se narodil nevidomý, ale svůj hendikep nikdy nebral jako životní překážku. Jak sám říká, žije s tím už 35 let a rozhodně to pro něj není téma, které by ho definovalo. „Nikdy jsem o zrak nepřišel, nemám co postrádat,“ vysvětloval s klidem. Tento postoj mu v životě výrazně pomohl, přijal realitu takovou, jaká je, a naučil se z ní vytěžit maximum.
Narodil se jako jediný nevidomý člen rodiny. Zatímco jeho starší bratr vidí, Lukášova diagnóza zůstala nejasná. Lékaři tehdy matce naznačili, že mohla prodělat toxoplazmózu, ale jak s odstupem říká s nadsázkou: „To je takový univerzální šuplík pro případy, kdy se vlastně neví.“
Přestože nevidí, jeho dětství nebylo o nic méně dobrodružné než u jiných kluků. Lezl po stromech, hrál si, objevoval svět hmatem a zvuky. Vše sdílel se svým starším bratrem, který pro něj byl důležitou oporou, ale rozhodně ho nijak nešetřil. „Jednou mě nechal sedět dvě hodiny v koruně stromu, protože jsme se pohádali. Nechal mě tam vycukat, dokud jsem se mu neomluvil. Pak mi pomohl dolů. Dnes mu za takové chvíle vděčím,“ vzpomněl Lukáš.
Lukáš s rodiči. V životě ho kromě nich doprovází také starší bratr.
Dětství ho naučilo samostatnosti a schopnosti pohybovat se ve světě, který sice nevidí, ale o to víc vnímá jinak. „Na takových příhodách jsem pochopil, co to ten zrak je a co vlastně nemám, ale ostatní ano.“
Dosáhnout uznání ve společnosti ale nebylo jednoduché. Dlouhá léta hledal svou identitu. Prošel psychoterapiemi, krizemi identity i únikem k alkoholu. „Byly to těžké roky. Nechci na to vzpomínat, ale nechci to ani tajit. Patří to ke mně,“ řekl otevřeně.
Být někým víc než jen tím slepým
Když se pokoušel po škole uplatnit jako překladatel, narážel na předsudky. Mnoho agentur na jeho nabídky nereagovalo, jiné si hledaly výmluvy. „Z těch odpovědí křičelo: ‚Nechceme tě, protože nevidíš.‘ Ač to nikdy nikdo neřekl naplno.“
Dnes je ale situace jiná. Lukáš našel smysluplnou práci, která ho nejen živí, ale i baví. Působí ve středisku Teiresiás na Masarykově univerzitě, kde v projektu Théseus pomáhá zlepšovat přístupnost digitálního prostředí pro lidi s hendikepem. Sám dennodenně používá asistivní technologie, například screen reader, tedy odečítač obrazovky.
„Spousta lidí umí napsat do banky, že jejich web není přístupný. Ale málokdo umí říct, jak ho mají udělat správně. My umíme mluvit jazykem programátorů, designerů i manažerů. A to je klíčové,“ vysvětloval.
Těžkosti s hledáním práce má Lukáš za sebou. Dnes se věnuje hned několika činnostem.
Zabývá se také přístupností videoher, konzultuje s vývojáři a pomáhá jim navrhovat funkce, které umožní nevidomým hráčům užít si stejný zážitek jako těm vidícím. Spolupracoval například na titulech jako 1428: Shadows over Silesia nebo The Vale: Shadow of the Crown. V roce 2021 založil blog 4Sense Gaming, kde se věnuje hraní poslepu.
„Tohle je můj dream job. Dělám to hlavně pro sebe a ještě mi za to platí. To je prostě win-win,“ dodal s úsměvem.
„Technologie jsou moje oči. Bez nich bych dnes nemohl dělat většinu věcí, které dělám. Díky nim si sám objednám jídlo, přečtu knihu, napíšu článek nebo se ztratím ve virtuálním světě her,“ dodává.
Unikátní výstava
Překládá, tlumočí, a když mu zbyde čas, hraje na kytaru nebo sáhne po dobré knize. V poslední době se také zapojil jako konzultant do unikátní výstavy Svět nevídaný, která díky reliéfnímu tisku a zvukovým popisům přibližuje fotografie i lidem, kteří je nikdy neviděli.
Výstava představuje 14 velkoformátových fotografií od renomovaných autorů, vytištěných nejmodernější technologií reliéfního tisku. Tato inovativní metoda poprvé umožňuje lidem se zrakovým hendikepem „prohlédnout si“ fotografie hmatem a vytvořit si tak jedinečný smyslový dojem z vizuálního umění.
Prohlédnout si čtrnáct velkoformátových fotografií nejen skrze dotyk umožňuje výstava Svět nevídaný před organizací Czech Photo u stanice metra Nové Butovice.
„Abych věděl, na co sahám, vznikly k fotkám detailní slovní popisy. Například na fotce je samec nosorožce a vedle něj stojí člověk s puškou, který ho drbe na břiše. Když si nasadím sluchátka a dotýkám se reliéfu, je to, jako by tam někdo byl se mnou,“ popsal svůj zážitek.
Letošní ročník přináší významnou novinku – poprvé se zde představuje pět reliéfních fotografií od českých fotografů Pavla Lebedy, Davida Těšínského, Veroniky Souralové, Daniela Řeřichy a Vladimíra Čecha ml. Návštěvníci si mohou prohlédnout snímky zachycující zvířata, přírodu i portrét známého českého olympionika.
