Ztráta dítěte a vztahové křižovatky: Cesta k odloučení, nebo sblížení?

V ženském těle se tvoří nový život. Tělo si pamatuje těhotenství, samovolný potrat, uměle ukončené těhotenství či další varianty perinatální ztráty. I proto žena obvykle prožívá tuto ztrátu intenzivněji, a to jak po psychické, tak fyzické stránce. Muž naproti tomu zůstává pozorovatelem, často bez prostoru nebo slov, jak o svém smutku mluvit. Bolest je však reálná pro oba.

Studie ukazuje, že jeden z dvanácti partnerů zažívá po perinatální ztrátě dítěte posttraumatický stres. Tisíce mužů si tak nesou ránu, o níž se nemluví, nejen proto, že by nechtěli, ale protože nevědí jak. A často proto, že jejich bolest není vnímána jako „dostatečně důležitá“.

Zuzana si pamatuje den, kdy zjistila, že je těhotná. Radost, šok, v hlavě okamžitě běžely obrazy budoucnosti. „Cítila jsem se najednou úplně jinak, křehká, zranitelná, ale silná zároveň. Měla jsem pocit, že se ve mně něco probudilo,“ svěřila se Zuzana Novinkám.

O pár týdnů později ale přišla bolest. Nejen fyzická, ale ta, která se nedá přesně pojmenovat. Samovolný potrat oznámil lékař rutinně, ona ji přijímala jako ránu do prsou. „Okolí to bralo ve stylu: ‚nebylo to ještě dítě‘. Ale pro mě už bylo. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem ho. Byla jsem máma, aspoň na chvíli,“ vysvětluje Zuzana.

S partnerem si byli blízcí, ale každý to nesl jinak. „On byl tichý, uzavřený. Myslela jsem, že ho to netrápí, ale až později jsem pochopila, že prostě nevěděl, jak o tom mluvit. Ani on nevěděl, co s tím.“

Zuzana nakonec vyhledala odbornou pomoc, nejprve navštívila psycholožku, pak se přidala i do online skupiny žen, které prošly podobnou ztrátou. „Pomohlo mi slyšet, že nejsem jediná. Najednou jsem mohla truchlit beze studu,“ uzavírá.

Psycholožka Lenka Pelechová, která je členkou Asociace pro pozůstalé, upozorňuje, že každý z partnerů může truchlit jinak – v jiném rytmu. A právě tato rozdílnost se často stává zdrojem nedorozumění. Zatímco jeden se potřebuje vypovídat, druhý se uzavře. Jeden chce jít dál, druhý ještě nemůže. To vede k frustraci, pocitu nepochopení, hádkám. V nejhorším případě i k rozpadu vztahu.

Perinatální ztráta tak bývá zlomovým okamžikem. Některé páry zocelí. Jiné rozdělí. Riziko rozchodu po ztrátě dítěte stoupá, zvlášť pokud partneři nemluví o tom, co prožívají.

Muži to často mají ještě těžší, protože své pocity tolik nesdílejí. Na první pohled se může zdát, že ztráta nenarozeného miminka je pro ně méně bolestná než pro nastávající maminku, která to prožívá i fyzicky. Realita ale bývá jiná. Bolest zasahuje oba, jen ji každý vyjadřuje jinak.

Toto společné trápení nemusí pár vždy spojit, naopak může vést k odcizení a vážné krizi ve vztahu.

Už samotné uvědomění, že v tom nejste sami, může být velkou pomocí. Je důležité najít někoho, kdo vás vyslechne, stejně tak je ale naprosto v pořádku, když budete mít potřebu se stáhnout a být chvíli sami.

V takových situacích mohou být velkou oporou i internetová fóra nebo facebookové skupiny, kde rodiče najdou porozumění, a přitom mohou zůstat anonymní.

Pár může čelit i určitému nepochopení okolí. Blízcí lidé mohou podat pomocnou ruku, ale také nevědomky ublížit například nevhodnou poznámkou nebo otázkou. Někteří často ani nevědí, jak se k těm, kteří přišli o miminko, chovat. Psychologové radí, že nejlepší je zůstat dotyčnému nablízku, naslouchat, mlčet a obejmout.

Po ztrátě dítěte je přirozené cítit smutek. Ale pokud bolest trvá dlouhé měsíce a zasahuje do každodenního života, například narušuje spánek, práci nebo mezilidské vztahy – je třeba zpozornět.

Varovné signály zahrnují úzkosti, panické ataky, nespavost, výrazné hubnutí nebo sociální stažení. Nejde o slabost. Duševní zranění potřebuje stejnou péči jako to fyzické.

Pomoci mohou různé formy odborné podpory: psychoterapie, krizová intervence, arteterapie nebo podpůrné skupiny pro rodiče po ztrátě dítěte.

Ulevit mohou i symbolické rituály, například napsání dopisu dítěti, zapálení svíčky, vytvoření místa vzpomínek. Tyto rituály dávají bolesti tvar a prostor.

Existují organizace a komunity, které se specializují právě na doprovázení rodičů po perinatální ztrátě dítěte. Asociace pro pozůstalé nabízí poradenství a psychologickou podporu. Pomoci může také kontakt s neziskovými organizacemi, jako jsou Dítě v srdci, Hvězdné děti, které poskytují prostor ke sdílení, rituální rozloučení i praktické informace.

Na sociálních sítích fungují soukromé podpůrné skupiny, kde lze anonymně sdílet prožitky a najít pochopení u lidí, kteří si prošli podobnou zkušeností.

V těžších chvílích neváhejte oslovit krizové linky nebo odborníky na duševní zdraví, terapeuty, psychology či krizová centra. Pomoc je na dosah a máte na ni právo.

Nezáleží na tom, jestli šlo o ztrátu v 6. týdnu, mimoděložní těhotenství nebo úmrtí po porodu. Každá ztráta bolí a zaslouží si péči, uznání a prostor k prožití. A to platí nejen pro ženy, ale i pro muže. Také oni mají právo na svůj zármutek.