Článek
Vztahy bez závazků nelze vnímat jen jedním způsobem. „U části mladých lidí jde o vědomou volbu, která vychází z jejich potřeb a životního nastavení. U jiných ale slouží jako ochrana před nejistotou, kterou blízkost přináší,“ vysvětluje psychoterapeutka Sylvie Navarová.
Právě zranitelnosti se dnes mnoho lidí raději vyhýbá, protože ji vnímají spíše jako riziko než jako přirozenou součást vztahu.
Nezávaznost zajišťuje blízkost bez rizika
Pro některé lidi představují nezávazné vztahy přirozený způsob života. Chtějí poznávat sebe i druhé, získávat nové zkušenosti a nechat vztahy vyvíjet bez tlaku na společnou budoucnost.
Pokud v nich takové uspořádání nevyvolává vnitřní rozpor a nepřistupují na něj jen kvůli očekávání okolí, pak jim může být i ku prospěchu. Pomůže jim posílit sebevědomí a lépe porozumět vlastním potřebám i hranicím.
Zároveň ale přibývá mladých lidí, pro které jsou vztahy bez závazků spíš obranným mechanismem než projevem svobody. „Často jde o strach z intimity. O obavu otevřít se, důvěřovat a připustit možnost, že mě někdo zraní,“ popisuje Sylvie Navarová.
Nejde přitom jen o strach z bolesti. Pro některé lidi je ohrožující i představa, že by ve vztahu ztratili sami sebe. Pokud nemají pevně ukotvenou vlastní identitu, může na ně intimita působit jako riziko pohlcení. Nezávaznost pak funguje jako pojistka – umožňuje být někomu nablízku, ale ne natolik, aby bylo nutné vzdát se vlastní autonomie nebo podstoupit větší emocionální riziko.
Chybí klíčová zkušenost
Důležitou roli hraje i to, v jakém prostředí mladí lidé vyrůstali. U části z nich nedošlo k dokončení procesu osamostatnění od rodičů. Někdy kvůli nedostatku bezpečí, jindy naopak kvůli přehnané ochraně.
Takzvaní úzkostně ochranitelští rodiče, někdy označovaní jako „vrtulníkoví rodiče“, kteří své děti neustále kontrolují a snaží se je chránit před každým rizikem, jim ztížili přirozené osamostatnění.
K tomu se přidává i fakt, že mnoho mladých dospělých zůstává déle v rodičovské domácnosti. To omezuje prostor pro vlastní zkušenosti, experimentování i budování vztahů.
Roli hrají i vzory, které si děti odnášejí z rodiny. Pokud vyrůstají v prostředí, kde vztahy působí spíš jako zdroj nespokojenosti než opory, může to oslabit jejich důvěru v partnerství. Setkávají se s modely, ve kterých lidé zůstávají „kvůli dětem“, nebo naopak odcházejí při prvním větším problému. V obou případech může vztah působit jako něco, co vede spíš ke zklamání než k naplnění.
Chybí pak zkušenost, že konflikty lze řešit, že je možné ustoupit i prosadit se a že vztah unese i nepohodlí. Právě tato zkušenost ale bývá pro budování blízkosti klíčová.
Generace, která odkládá dospělost
Proměna vztahů souvisí i s tím, jak dnes vypadá dospělost. Je roztažená v čase, volnější a méně svázaná jasně danými kroky, které ještě nedávno určovaly její podobu.