Typický genderový stereotyp? Muž u grilu a ženy u sporáku

Je to vždycky stejně malebná situace. Jakmile dojde na grilování, z mého muže se stává specialista na steaky a ze mě přílohářka. Mám tu lehce podřadnou funkci ráda, nijak se nevzpěčuji. Jen občas žasnu, že ji s úsměvem přijímají i dámy, které bravurně vládnou všemi kuchařskými disciplínami a nějaký steak je nevyvede z míry.

Na zahradě však protentokrát zahazují kulinářské ambice a spolu s ostatními ženami, co svorně loupou, čistí, krájí, míchají a hodně nahlas fandí chrabrým partnerům. Zvykla jsem si tomu úkazu říkat přílohářský syndrom, což obvykle vyvolává salvy smíchu. Ale podle mého – zcela soukromého a dosud nezveřejněného názoru – nejde o žádné syndromy, ale o to, co dá méně práce.

Není divu, že muži volí pozici u rožně. Osolíte, opepříte, je to rychlé a efektní. Nemůžete nesklidit aplaus, zatímco přílohářky někde v koutě ještě brečí nad rozkrájenou cibulí.

Má jednání muže, který běžně nevaří, ale teď se nadšeně chopí náčiní ke grilu, nějaký hlubší smysl? Třeba odkazuje ke kořenům, k podstatě lidského společenství, k lovcům mamutů?

„Muž u rožně je typický genderový stereotyp,“ říká doktorka Eva Ferrarová, která na Karlově univerzitě přednáší antropologii jídla. „Stejný, jako že muži jedí především maso. Což tedy jedí, protože se to v rámci těchto stereotypů předpokládá. A to celá staletí, písemné doklady o tom máme od starého Řecka. Třeba Homér ve své Odyssee barvitě popsal, jak řečtí rekové pili a hodovali, hojně masa pojídali. O ženách tam není ani zmínka. Tady někde vznikl kulturní vzorec, podle něhož maso patří muži, protože je a musí být silnější. Zatímco ženy by měly jíst něco lehkého, nepřejídat se a už vůbec ne moc pít. To přece nejde, aby se žena opíjela, že?“

Antropoložka je nesmlouvavá a moje úvahy o podstatě lidského společenství berou jaksi za své. A lovci mamutů? I tuto možnost odmítá, vždyť ti pánové mamuty nelovili, ale naháněli je do příkopů a jam, kde je pak ubíjeli. Poté, pravda, asi nastoupily ženy a daly se do čištění a porcování, ale jestli tahle práce byla považována za podřadnější či důležitější, ba dokonce jestli byl tehdy matriarchát nebo patriarchát, se můžeme jenom domnívat.

Ve stadiu dohadů se ocitáme, i když se přesuneme do doby, kdy se z lovců a sběračů stávali zemědělci. Možná už tehdy měl činnosti spojené s hospodařením na starosti hlavně muž, protože byl silnější, tedy zvládl víc těžké práce. A rovněž dokázal ochránit úrodu proti nájezdníkům. Nelze však tvrdit, že ženské práce okolo příbytků a rodiny byly považovány za podřadné. Možná to bylo stejně důležité, vždyť také jídlo, a to hlavně maso, se tehdy ještě sdílelo v celé komunitě, vesnici.

„Rozdělení prací na zásadní a podřadné přišlo až v období, kdy došlo na majetek a muž si potřeboval být jistý, že dědit bude jeho skutečný potomek. V té době žena začala být omezována ve styku s jinými lidmi. Její působiště bylo vykolíkováno domácností. Tady někde se začalo tradovat, že péče o druhé, vaření, uklízení, praní a další domácí práce patří k ženám, je to jejich doména, povinnost,“ říká Eva Ferrarová.

Společenská sféra se tehdy rozdělila na sféru soukromou a veřejnou. Pánové se pohybovali zásadně v té veřejné, kde se za práci platí, zatímco ženy byly zaklety do domácností, kde veškerou práci vykonávají zdarma. To ji činí podřadnější, což ženy celkově hendikepuje.

Nepočítáme-li těch několik letních večerů na trávníku s manželem u grilu, většina žen připravuje po 365 dní v roce jídlo pro celou rodinu. A přitom vaří to, co chce muž, a ne to, co by si ráda sama dala. To je další pravidlo, které se podle slov doktorky Ferrarové dodnes uplatňuje i ve většině českých domácností, zvláště pak v těch venkovských. Ani větší města však v tomto směru neprojevují zrovna emancipační zemětřesení, a když, tak spíše mezi mladými a vzdělanějšími lidmi.

„Podle posledních sociologických výzkumů mladé ženy a dívky z generace Z, což jsou lidé narození přibližně mezi lety 1997 až 2012, volí spíše levici, zatímco mladí muži jsou největší skupinou, která volí SPD a podobně vyhraněné politické subjekty. Činí to hlavně proto, že jsou naštvaní, protože se obávají, že přijdou o svoje tradiční výsady.

Emancipované dívky jsou totiž sebevědomější a nechtějí s muži už tyhle hry hrát. Proč by měly zrovna ony každý večer chystat večeři, když chodí do práce stejně jako partner? Proč by se oba neměli podělit rovným dílem i o takzvaně podřadnější úkoly, jako je úklid, praní či vaření? To je přece logický krok na společné cestě. Anebo snad ženy mají nějaký speciální orgán, který je určený k mytí nádobí? Já ho tedy určitě nemám,“ říká antropoložka.

Takže konec řečí o tradičních rolích. Nikdy neexistovaly. Muž jen v některých obdobích mohl profitovat z toho, že je fyzicky silnější nebo že vydělává jako jediný v rodině. Ale v dnešní době a v ekonomicky stabilních společnostech už fyzická síla není to nejdůležitější.

„Dnes se řada mladších párů pokouší dělit si role v domácnosti, ale bohužel se objevuje nový problém – generace Z a ti mladší přestávají vařit. Říkáme tomu ‚vagabond feeding‘ neboli toulavé krmení. Koupí si něco do ruky, kelímek s polévkou, sendvič, sushi a sní si to na lavičce v parku. Někdy je polévka ještě celá chemická, takže je to nezdravé, neekologické. Nicméně i kdyby byla ze samých bioproduktů, jakmile lidé přestávají jídlo sdílet, je to špatná zpráva pro celou společnost. A z hlediska kulturního jednoznačný krok zpět,“ upozorňuje antropoložka.

Když se lidé nesetkávají, upadá sociální a rodinná soudržnost, rozpadají se vztahy, mezilidské kontakty. Ať už ženatí a vdané, nebo jen v partnerském svazku, lidé by prostě měli být spolu, soudí sociologové. Bohužel se ale zdá, že místo aby se partneři konečně po všech těch staletích shodli na rovnoprávnosti, vysvětlili si také, jak se budou společně podílet na chodu domácnosti, tak z ní utíkají. A společně ani nevaří, ani nestolují. Co když takhle tradice zmizí?

„Společné jídlo je pro nás důležité jako jakékoliv sdílení. Znamená to, že lidé žijí ve skupině, a nikoli každý sám pro sebe. Je jako společný jazyk, z toho plyne společné teritorium a kultura. A jestliže to dnes nesdílíme, stávají se z nás ‚random individua‘, která životem nějak procházejí, ale nemají žádnou sociální sílu,“ říká Eva Ferrarová.

„Pokud nebudeme sdílet jídlo, nebudeme sdílet myšlenky, nebudeme se nikam posunovat, vyvíjet. Budeme se jen tak plácat. A je otázka, kam se doplácáme,“ doplňuje.

Vraťme se na zahradu. Je krásný podvečer. Muži rozpálili gril, znalecky prohlížejí porce masa, chystají klobásky. Ne, nejsou to lovecké pudy ani touha vítězit, co je vábí k téhle činnosti, to přece víme. Ale nemusíme jim přece kazit malebnou iluzi. Ať si večer užijí.

U společného stolu je nám všem dobře. A zítra? Bude zase všední den a o ty otravné povinnosti se hezky podělíme. Na to si budou muset naši milí lovci zvyknout, no ne? Tak ještě ubrus, mísu se salátem, karafu, bílé a červené… Dobrou chuť vám přejí přílohářky.