Proč máme potřebu radit druhým, jak mají žít

Ne vždy za nimi stojí špatný úmysl. Někdy jde o upřímný zájem nebo snahu pomoci. Jindy si ale možná potřebujeme potvrdit, že způsob života, který jsme si vybrali sami, je ten správný.

Nevyžádané rady patří k nejběžnějším způsobům, jak druhým mluvíme do života. Stačí se zmínit, že nás nebaví práce, že řešíme partnerský problém nebo že nevíme, jak se rozhodnout, a velmi často přijde okamžitá reakce.

„Tak dej výpověď.“ „Já bych se s ním rozešla.“ „Tohle bych na tvém místě nedělala.“

Většinou přitom máme pocit, že pomáháme. Nabízíme řešení, které se osvědčilo nám, nebo vycházíme z toho, co sami považujeme za rozumné. Jenže mezi větou „já bych to udělala jinak“ a „ty to děláš špatně“ je poměrně tenká hranice.

Psycholožka Ayelet Fishbachová upozorňuje na rozdíl mezi radou od člověka, kterému důvěřujeme a který zná naši situaci, a doporučením od někoho, kdo ji zná jen zčásti. To, co se osvědčilo jednomu člověku, totiž nemusí odpovídat možnostem, prioritám ani představám někoho jiného.

Když tedy někomu řekneme: „Na tvém místě bych to udělala jinak,“ víme především, co bychom v podobné situaci udělali my.

Fishbachová zároveň zmiňuje výzkumy, podle nichž může být samotné poskytování doporučení někdy užitečnější než jejich přijímání. Dospívajícím, kteří měli potíže s domácími úkoly, například pomohlo více, když radili svým vrstevníkům, než když sami dostávali doporučení. Podobný efekt se objevil také u dospělých hledajících práci.

Ne vždy ale druhému rovnou říkáme, co má udělat. Někdy stačí jen obyčejná zvídavá otázka, například: „Kdy bude svatba?“ Některé takové dotazy jsou skutečně jen projevem zájmu. Jiné ale v sobě mají předpoklad, že určitá životní cesta je normální a všechno ostatní je trochu mimo ni.

Dobře je to vidět právě na dětech. Otázka „Kdy už budete mít děti?“ předpokládá, že je jednou mít budete. Pokud přijde očekávaná odpověď, rozhovor pokračuje bez problémů. Co se ale stane, když druhý člověk řekne: „Nikdy. Děti nechceme.“ Najednou se obyčejný zájem může změnit v potřebu vysvětlovat, přesvědčovat nebo ujišťovat druhého, že si to ještě rozmyslí.

„Počkej, až budeš starší.“

„To říká každý, dokud děti nemá.“

„A nebudeš toho jednou litovat?“

V tu chvíli už nejde jen o zvědavost. Snažíme se cizí rozhodnutí zasadit do rámce, kterému sami rozumíme.

Každá společnost má určitou představu o tom, jak vypadá spokojený dospělý život. Nemusí být nikde napsaná, přesto ji většina z nás zná: studium, práce, partner, svatba, děti, vlastní bydlení.

Někdo jednotlivé kroky přeskočí, jiný je posune. A někdo se podle tohoto scénáře neřídí vůbec. Může například říct, že děti nechce. Že si raději nechá peníze na cestování než na hypotéku. Nebo že odešel z dobře placené práce, protože už nechce většinu života trávit v kanceláři.

Takový člověk nám přitom nemusí dokazovat, že jeho způsob života je lepší. Stačí, že je s ním spokojený.

Psychologové už desítky let zkoumají takzvané sociální srovnávání, tedy způsob, jak si prostřednictvím ostatních vytváříme představu o sobě, svých názorech i o tom, jak si v životě stojíme. Důležité přitom je, koho si jako měřítko vybereme a jak významná je pro nás oblast, ve které se porovnáváme.

Když někdo začne sbírat známky, přestože nám to připadá zvláštní, s naším životem to nejspíš nic neudělá. Když ale člověk podobný nám řekne, že nechce děti, nepotřebuje vlastní bydlení nebo si dobrovolně zkrátil pracovní úvazek, může nás jeho rozhodnutí zasáhnout mnohem víc.

Pokud jsme například roky věřili, že vlastní bydlení je známkou stability, může nás zaskočit člověk, který je spokojený v nájmu. Jestli jsme považovali děti za samozřejmou součást dospělosti, nemusí se nám snadno poslouchat, že je někdo nechce. A když jsme sami kvůli práci obětovali volný čas, může být nepříjemné vidět člověka, který si raději vydělá méně a má více času pro sebe.

Najednou totiž nejde jen o jeho život. Jeho volba se dotýká i našeho pohledu na ten vlastní.

Je rozdíl mezi větou „já bych to udělala jinak“ a snahou přesvědčit druhého, že on to dělá špatně. Ne každý, kdo si stěžuje, chce řešení. Ne každý, kdo se rozhodl jinak, potřebuje naše vysvětlení. A ne každá volba, které nerozumíme, je špatná.

Nemusíme s cizím rozhodnutím souhlasit. Nemusíme mu dokonce ani rozumět. Stačí připustit, že cesta, která funguje nám, nemusí být jediná, po které se dá dojít ke spokojenému životu.

Někdy nás totiž nerozhodí cizí volba. Rozhodí nás možnost, že by mohla být stejně legitimní jako ta naše.