Článek
Člověk, který se neustále přizpůsobuje, si často nedovolí vyjádřit vlastní potřeby. Neříká, co mu vadí, co by chtěl jinak, ani kde jsou jeho hranice. Vztah pak může působit harmonicky, ale ve skutečnosti v něm chybí důležitá složka - autenticita. Druhý partner pak žije v iluzi, že je všechno v pořádku, i když to tak vůbec být nemusí.
„Skutečná laskavost vychází ze svobodného rozhodnutí. Člověk ustoupí proto, že chce, nikoli proto, že má pocit, že pokud se chce vyhnout hádce, tak jinou možnost nemá,“ vysvětluje psycholožka a terapeutka Julie Janošíková z platformy Terapie.cz.
Psychologové v této souvislosti hovoří o takzvané konfliktní vyhýbavosti. Člověk se nesnaží za každou cenu vyhovět proto, že by s druhým vždy souhlasil, ale protože se obává následků nesouhlasu. Konflikt si spojuje s odmítnutím, napětím ve vztahu nebo pocitem, že selhal jako partner. Krátkodobě tak získává klid, dlouhodobě však přichází o možnost být ve vztahu sám sebou.
Podobný mechanismus popsala také americká psycholožka Harriet Braikerová. Podle ní lidé, kteří se neustále snaží vyhovět druhým, často zaměňují souhlas za lásku a přijetí. Navenek působí obětavě, uvnitř však mohou prožívat frustraci, kterou si dlouho nepřipouštějí.
Proč nás to začne dráždit
Překvapivě nejde jen o problém člověka, který ustupuje. Důsledky často dopadají i na druhého partnera. „Je uklidňující mít vedle sebe někoho, kdo se nehádá a vychází vstříc. Po čase to ale může působit, že nemá vlastní názor nebo že mu na ničem nezáleží,“ říká Janošíková.
Partner, který vždy souhlasí, může po čase působit spíš nečitelně než pohodově. Druhá strana si začne všímat, že vlastně neví, co si ten druhý skutečně myslí. Chce opravdu totéž, nebo jen nechce vyvolat spor? Když člověk dlouhodobě neukazuje své potřeby a názory, vztah sice může působit klidně, ale postupně ztrácí ryzost.
Psychoterapeutka Daria Vasilieva upozorňuje, že většina lidí potřebuje vedle sebe partnera s vlastními postoji, přáními a hranicemi. Pokud jeden ustupuje téměř ve všem, druhý přestává dostávat důležitou zpětnou vazbu. Neví, co tomu druhému dělá radost, co mu vadí, ani kde leží jeho limity. Právě tehdy se často rodí frustrace. Ne proto, že by ve vztahu bylo příliš mnoho konfliktů, ale proto, že některé důležité věci nikdy nezazní nahlas.
Konflikt není nepřítel vztahu
Mnoho párů považuje bezkonfliktnost za známku harmonie. Výzkumy amerického psychologa Johna Gottmana ale ukazují něco jiného.
Podle něj se téměř sedm z deseti partnerských konfliktů týká problémů, které se nikdy zcela nevyřeší. Vycházejí totiž z rozdílných povah, hodnot nebo životních potřeb. Dlouhodobě spokojené páry proto nejsou ty, které se nehádají. Jsou to páry, které dokážou o neshodách mluvit bez ponižování a útoků.