Odcizení mezi generacemi bolí. Co prožívají rodiče, když se jejich dospělé děti odmlčí?

Pro rodiče je náhlé odcizení šokem. „Najednou přestala odpovídat na zprávy, nebrala telefon. Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně,“ svěřuje se Jana, matka dvou dospělých dětí. Podobné příběhy nejsou výjimečné. Podle studie publikované v Journal of Marriage and the Family je až 6 procent dospělých dětí odcizených od svých matek, přičemž odcizení od otců je ještě častější.

Důvody pro přerušení kontaktu jsou různé – od hlubokých neshod přes pocit nepochopení až po potřebu chránit vlastní duševní zdraví. „Pro mnoho dospělých dětí je rozhodnutí o přerušení kontaktu posledním krokem po letech napětí,“ vysvětluje psycholog Joshua Coleman. Někdy jde o traumata z dětství, jindy o drobná, ale dlouhodobá nedorozumění.

Pro rodiče je situace často nepochopitelná. Cítí se odmítnutí, zrazení a bezmocní. „Každý den přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak,“ říká Jana. Podle výzkumu publikovaného v Journal of Family Communication rodiče často připisují odcizení vnějším faktorům – špatní partneři, vliv okolí, zatímco děti uvádějí osobní důvody, jako je pocit nepochopení nebo emocionální zranění. Tento rozdíl ve vnímání situace může vést k dalšímu prohlubování propasti. Rodiče se snaží navázat kontakt, ale jejich snahy jsou často vnímány jako nátlak nebo nepochopení hranic.

Psychoterapeutka Terri Apterová upozorňuje, že rodiče si často neuvědomují, jak silně mohou působit i dobře míněné poznámky – například o volbě partnera, kariéře nebo stylu výchovy vnuků. Taková slova se mohou stát poslední kapkou.

Přestože je situace bolestivá, existují způsoby, jak se s ní vyrovnat. Psychologové doporučují rodičům, aby se zaměřili na své emoce a potřeby místo zoufalé snahy o okamžité obnovení kontaktu. „Je důležité přijmout, že nemůžeme kontrolovat rozhodnutí druhých, ale můžeme pracovat na svém vlastním uzdravení,“ radí terapeutka Kylie Aglliasová. V některých případech pomáhá terapeutická intervence – nejen kvůli obnovení vztahu, ale i kvůli vnitřnímu vyrovnání.

Rodiče často čelí i studu nebo zlehčování okolí. V těchto chvílích je důležité mít oporu, ať už v podobě přátel, podpůrné skupiny, nebo profesionála. Dobrým začátkem může být i psaní dopisu, který si dítě přečte bez nátlaku, v klidu a svým tempem.

Některé vztahy se časem obnoví, jiné nikoli. Klíčem k opětovnému kontaktu je ochota naslouchat a respektovat hranice. „Někdy stačí napsat zprávu bez výčitek: ‚Myslím na tebe a přeji ti, ať se ti daří.‘ Bez očekávání, bez podmínek,“ vysvětluje zmíněný psycholog Joshua Coleman.

Obnovení důvěry je proces, ne okamžik. Vyžaduje čas, trpělivost a otevřenost na obou stranách. I když výsledek není jistý, samotná snaha může pomoci uzavřít rány.

Je normální cítit smutek, zmatek, nebo dokonce vinu. Ale stejně důležité je nezapomínat na vlastní hodnotu. Odpojení od dítěte neznamená, že jste selhali jako rodič. Vztahy jsou složité a proměnlivé. I když se cesta zpět někdy neotevře, je možné v sobě najít klid a smíření. Ostatně právě přijetí skutečnosti, takové, jaká je, bývá tím prvním krokem ke změně.