Nevěra není vždy jen o sexu. Psychoterapeutka vysvětluje zaplétání do milostných trojúhelníků

„Můžu se cítit jako špatný člověk, ale nejsem. Jsem jen člověk ve špatné situaci.“ Věta, která může znít jako omluva nevěry, má podle psychoterapeutky Nory Vláškové zásadní pokračování: „Každý z nás má za svou situaci odpovědnost – a měl by s ní pracovat.“

V dalším díle podcastu Pauza pro duši mluvila o partnerských vztazích, nevěře i vlastních zkušenostech. Sama totiž prožila intenzivní paralelní vztah, který označuje za nejhorší období svého života. A to přesto, že byla hluboce zamilovaná.

Milostný trojúhelník může člověka pohltit natolik, že postupně odsouvá práci, povinnosti i vlastní rodinu. Přestože si uvědomuje, že svým jednáním ubližuje ostatním, nedokáže vztah ukončit.

K silné zamilovanosti se přidávají výčitky svědomí, stud a neustálé rozhodování mezi tím, co člověk chce, a tím, co považuje za správné.

Podle Vláškové přitom nemusí být hlavním důvodem nevěry sex. Často jde především o touhu po blízkosti, přijetí a pocitu, že nás někdo skutečně vidí.

„Vážný vztah začíná tam, kde končí zamilovanost,“ říká psychoterapeutka.

Zatímco dlouhodobé partnerství provázejí každodenní povinnosti, péče o děti nebo finanční starosti, paralelní vztah bývá od těchto problémů oproštěný. Milenci tak často poznávají jen příjemnou stránku společného soužití.

Právě proto může nový vztah působit jako něco výjimečného a osudového. Zamilovaní si ale podle Vláškové často neuvědomují, že druhého člověka neznají v běžných životních situacích.

Nevěra zasahuje všechny zúčastněné a její následky mohou přetrvávat dlouhé roky. Pokud se však partneři rozhodnou zůstat spolu, může se bolestivá zkušenost stát také impulzem k otevřenější komunikaci a změně dosavadního fungování vztahu.

Zásadní je podle psychoterapeutky upřímnost, ochota přijmout odpovědnost a schopnost řešit konflikty.

„Pokud se lidé umějí pohádat, vybouchnout a pak se omluvit, mají velkou šanci projít životem s úctou,“ vysvětluje.

Dlouhodobý vztah totiž není samozřejmost. Lidé se v průběhu života mění a společné soužití vyžaduje neustálou práci i ochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

Podle Vláškové je důležité neztrácet kontakt se sebou samým a uvědomovat si, že naše potřeby, postoje i životní priority se postupně proměňují.

Nevěra ani jiné partnerské selhání proto nemusí člověka definovat po zbytek života. Neznamená to však zbavit se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.

Právě ochota přiznat si chyby, porozumět jejich příčinám a přijmout důsledky může být prvním krokem k hlubšímu sebepoznání.