Nevěra není začátek problému. Často je až jeho poslední kapkou

Partneři dál fungují jako rodina. Chodí do práce, starají se o děti, řeší domácnost a zvenčí jejich vztah působí obyčejně. Jen mezi nimi postupně ubývá blízkosti. Některá témata se odkládají, o jiných se raději nemluví. Z nepříjemného rozhovoru se stane hádka a z hádky mlčení.

Právě dlouhodobé citové odcizení, nedostatečná komunikace, nedostatek intimity nebo jiné neřešené potíže podle psycholožky Sylvie Navarové z poradny uLékaře.cz často nevěře předcházejí.

Příčina přitom nemusí být pouze mezi partnery. „Nevěra může souviset také s tím, co se odehrává uvnitř jednoho z nich,“ upozorňuje Oliver Borovanský, který se věnuje psychiatrické sexuologii.

Asi největší chybou je, když člověk ví, co mu chybí, ale dlouho o tom nemluví. Chybí mu doteky, společný čas, sex, pozornost nebo větší prostor pro vlastní život. „Někteří se bojí konfliktu či odmítnutí, jiní nechtějí působit sobecky nebo náročně. Část lidí se navíc už od dětství učí spíše přizpůsobovat druhým než mluvit o tom, co sami potřebují,“ vysvětluje Borovanský.

Potřeba tím ale nezmizí. Naopak postupně sílí. „Pokud nemám to, co potřebuji ke svému životu, naléhavě mi to chybí a chybí to dlouho, je jasné, že motivace toho dosáhnout roste,“ vysvětluje odborník.

Dlouhodobá nespokojenost se pak může projevit podrážděností, zlostí na partnera nebo pocitem, že člověka společný život svazuje.

Cesta k nevěře přitom nemusí začít mileneckým vztahem. Člověk začne hledat nový prostor pro sebe. Tráví více času mimo domov, vrací se ke starému koníčku nebo se pustí do něčeho, po čem dlouho toužil.

Borovanský například popisuje případ muže, který se dříve o svůj vzhled příliš nezajímal. Najednou si začal pořizovat nové oblečení, vybíral výraznější barvy, pravidelně se holil a více se staral o boty. Samotná změna vzhledu samozřejmě nic neprokazuje. V kombinaci s dalšími změnami ale podle něj může upozornit, že se v životě člověka něco děje.

„Nevěra je svým způsobem indikátor, kontrolka, která by měla probliknout,“ říká Borovanský. Ne vždy přitom upozorňuje na sexuální nespokojenost. Ve hře může být také potřeba pozornosti, vzrušení nebo většího prostoru pro vlastní život.

Soužití se během let vyvíjí a oba partneři se nemusí vyvíjet stejným směrem. Borovanský zmiňuje situace, kdy jeden stále hledá romantické vzrušení a intenzivní pozornost, zatímco druhý už vztah prožívá jako klidnější a zralejší partnerskou lásku. Oba přitom mohou mít pocit, že právě ten druhý se změnil.

Takové rozcházení nemusí být na první pohled vidět. Dál fungují jako rodina, jen jejich představy o lásce, blízkosti nebo společném životě už nejsou stejné.

Nevěra ale podle Navarové může přijít také do vztahu, který navenek funguje dobře. Roli hraje například osobní krize, potřeba potvrdit si vlastní hodnotu nebo nezvládnutá příležitost.

Proto není možné každou nevěru vysvětlit problémy mezi dvojicí. Ty mohou pomoci pochopit její pozadí, samotné rozhodnutí překročit hranici ale zůstává na člověku, který ji udělal.

Podle Navarové má smysl mluvit o problémech průběžně, konkrétně a bez obviňování. Nečekat, až se z drobné nespokojenosti stane dlouhodobá křivda.

Důležité je také všímat si změn, které se hromadí. Ubývá společného času? Přestali se dva lidé dotýkat? Odkládají stále stejná témata? Tráví většinu volného času každý zvlášť?

Takové změny samy o sobě nevěru neznamenají. Mohou ale upozornit, že se ze společného života něco vytrácí a otevřít rozhovor v době, kdy ještě existuje prostor něco změnit.

Po odhalení nevěry se pozornost přesouvá od hledání příčin k otázce, co bude dál.

Důvěru lze podle Navarové znovu vybudovat, vyžaduje to ale čas a spolupráci obou. Nevěrný člověk musí převzít odpovědnost za své rozhodnutí, nevěru ukončit a nastavit jasné hranice vůči třetí osobě. Pokud kontakt nelze úplně přerušit, například kvůli práci nebo dětem, je potřeba stanovit jasná pravidla.

Ten, komu bylo ublíženo, potřebuje prostor pro otázky, nejistotu a zpracování toho, co se stalo. Důvěra se nevrací jedním rozhovorem, ale postupně, opakovanou zkušeností, že slova odpovídají chování.

Obnovu partnerského soužití přirovnává Navarová k japonskému umění kintsugi, při němž se praskliny na rozbité keramice nezakrývají, ale zvýrazňují a vzniká tak něco nového a jedinečného. Ani po nevěře není možné předstírat, že se nic nestalo. Pokud oba dokážou přiznat, co se stalo, porozumět tomu a společně na vztahu pracovat, může mít jejich soužití novou podobu.

Nevěra sama o sobě nerozhodne, jestli má vztah pokračovat. Důležité je, co přijde po prvním šoku.

Jestliže oba chtějí pochopit, co se stalo, jsou ochotni mluvit o tom, co mezi nimi nefungovalo, a dokážou znovu vybudovat důvěru, má smysl na společném životě pracovat. Někdy ale nevěra pouze ukáže, že se dva lidé už dlouho vzdalovali a jejich společná cesta skončila.

„Kvalitní dlouhodobý vztah nezajistí svatba ani nic jiného. Je to každodenní rozhodnutí jednoho i druhého partnera, že ve vztahu spolu chtějí být,“ uzavírá Navarová.