Nepořádek často není lenost, ale odraz těžkého období nebo životní krize

Každou sobotu dopoledne jsem během dětství i dospívání luxovala. Už po probuzení jsem věděla, že mám sice volný den, ale rozměrná plocha rodinného domu mi z něho část uloupne. Vždycky v neděli v podvečer mamka žehlila. Když se hromádka složeného prádla příliš dlouho nevyrovnávala s druhou stranou barikády, její nervozita rostla. Večer co večer jsem se ohýbala nad dřezem při mytí nádobí a doufala, že v dospělosti se uklízení stane mojí oblíbenou činností. Byl to omyl.

Kamarádka Pavla, která procestovala kus světa, mi jednou řekla, že my Češi přikládáme pořádku důležitější roli než většina národů. Je pravda, že u nás jde o společensky silné téma. O přípravách na vánoční úklid dokonce informují i televizní zprávy a rad, jak vygruntovat kuchyni a koupelnu, je celá řada. Ale zatímco nad rozházenými hračkami malých dětí a rozsypanými granulemi našich mazlíčků ještě dokážeme mávnout rukou, jakmile zaznamenáme stopy nepořádku, které vedou k našemu partnerovi, je zle.

Vztah k (ne)pořádku je přitom silně ovlivněn přístupem rodičů. V dospělosti někteří z nás vypráví okolí, jak je máma s tátou nepustili ven, dokud nevynesli koš… Pod zástěrkou humorné story ale stále cítíte při obstarávání svých domovů tlak a kontrolu.

„Pokud máte k úklidu odpor, je dobré začít ho vnímat v jiných souvislostech, ideálně jako péči o sebe. Klientům také radím začít malými kroky – uklidit jeden šuplík, jen jednu poličku – nebo starost o pořádek spojit s něčím příjemným, třeba s posloucháním hudby nebo zajímavého podcastu,“ navrhuje psycholožka a terapeutka Julie Janošíková z portálu Terapie.cz.

Představte si, že vejdete do hotelového pokoje, ke kterému jste před chvilkou dostali klíče. Každý ocení hezky uklizený a voňavý prostor. Naopak když se ocitneme v chaosu, může to v nás vyvolat pocit zahlcení, až úzkosti. Není to náhoda, o souvislosti mezi nepořádkem a vyšší hladinou stresu už existují i studie.

„Naopak úklid bývá spojován se snížením stresového hormonu kortizolu, a to nejen kvůli výsledku, ale pro samotný uklidňující účinek procesu,“ říká odbornice.

„To, co považujeme za úklid a normu, je podmíněné nejen výchovou, ale také kulturou. Zároveň někteří lidé vnímají svůj domov jako odraz své identity, a když mají vyčištěný prostor, získají pocit, že mají svůj život pod kontrolou. Někdy to může přejít až do chorobného uklízení, které je spojeno se striktními rituály a neustálou potřebou kontroly, pak jde o obsedantně-kompulzivní poruchu, která postihuje zhruba dvě až tři procenta lidí. Na druhé straně jsou lidé, kterým je lépe v tvůrčím nepořádku – představuje pro ně svobodu a autenticitu,“ vysvětluje psycholožka. Ale i to má své hranice.

Stává se, že lidé dojdou do fáze, kdy jejich hromadění věcí začne pro ně samotné být obtěžující a udržování pořádku je čím dál náročnější. Nadšení z vánočního úklidu s ostatními nesdílí, ten jarní vědomě ignorují a spíše se vyhýbají pouštění druhých k sobě domů.

V tu chvíli je dobré ptát se, proč nedokážou uvolnit prostor kolem sebe. Utratili za věci hodně peněz? Schovávají si je kvůli vzpomínkám? Myslí si, že ještě přijde čas, kdy se budou hodit? Dostali je darem a cítí vůči dárci závazek?

Na okolí můžou jejich odpovědi působit iracionálně, ale právě v nich je klíč. A je dobré se jim věnovat, aby se nepořádek nevymknul kontrole. „Hromadění je někdy nevědomou snahou o vytvoření bezpečí, jenže to nikdy není dostatečné, a tak přibývají další věci. Často tyto potíže souvisí s depresí nebo osamělostí – kupení pak není jen o předmětech, ale o nenaplněných potřebách, které se nedaří naplnit jinak než vlastnictvím,“ popisuje Julie Janošíková.

V extrémní podobě přeroste shromažďování do kompulzivního hromadění, které se vyznačuje nadměrným sbíráním věcí a neschopností nebo neochotou je vyhodit. I to se řadí mezi obsedantně-kompulzivní poruchy a je namístě vyhledat pomoc odborníka.

Už více než rok pomáhají lidem, kteří mají problém s úklidem, bývalá bankéřka a zakladatelka úklidové firmy Nikola Brossová a zakladatelka instagramového profilu Ukliď si Karolína Tichava. Spojily se přes Instagram, aby se prostřednictvím společného Projektu Uklizeno rozjely po celém Česku a Slovensku. Zadarmo tráví čas u těch, kteří nezvládají nebo nemohou uklízet a jejichž domov se ocitl v katastrofálním stavu. Jedna v druhé našly parťačku a i díky tomu mají sílu pouštět se do několikahodinových proměn domovů cizích lidí.

Po domluvě s majiteli třídí věci, vynášejí odpadky, neúnavně čistí pokoj po pokoji. „Na začátku jsme netušily, jaké extrémy nás v některých domácnostech čekají a kolik jich je. Dnes už víme, že nejde jenom o úklid, ale o zásah do života, který může opravdu pomoci změnit směr,“ říká Nikola Brossová.

Proměny v jednotlivých domácnostech zveřejňují skrze své sociální sítě, přičemž nikdy neprozrazují identitu majitelů. Daly si za cíl ukázat české společnosti, že nejde jen o příběhy známé ze zahraničních reality show a že za každým „bordelem“ je člověk, který si zaslouží pochopení.

Společným jmenovatelem příběhů je podle Nikoly a Karolíny samota – lidé v mezní situaci zůstali na vše sami, ať už fyzicky, nebo psychicky. To se veřejnost zatím učí vidět.

„My Češi jsme velmi čistotný národ, který má potřebu druhé ohledně úklidu rychle odsoudit. Přitom každý má nějaké tajemství. Díky projektu jsme téma otevřely, protože jsme přesvědčeny, že musíme o problémech mluvit a třeba tak předejít tomu, aby se stal někomu jinému,“ je přesvědčena Karolína Tichava.

Její parťačka dodává: „Často se setkáváme s nepříjemnými, až odsuzujícími reakcemi na ty, které jsme si vybraly. Nechápu, proč lidé místo toho, aby druhé kritizovali, nenabídnou pomoc. My se ale nevzdáváme – věříme, že pochopení a soucit mají ve společnosti své místo. Nepořádek totiž často není lenost, ale odraz těžkého období nebo životní krize.“

Každý z nás vnímá, že čistý prostor je příjemný, na druhou stranu úklid stojí čas a energii. Někdy je proto zcela v pořádku si dovolit pro něj nedělat nic. Místo gruntování si jít číst nebo si lehnout, a to bez obav, že by nás přišla zkontrolovat úklidová policie.

„Vědomě neuklidit znamená vystoupit z tlaku výkonu – ať už vlastního, kdy si říkáme, že musíme mít dokonalou domácnost, nebo vnějšího ve stylu, že na Vánoce se přece musí všechno lesknout. V takových chvílích si dopřáváme skutečnou péči o sebe,“ připomíná psycholožka a terapeutka Julie Janošíková.

Zapomeňme proto na tendence porovnávat svoje bydlení s dokonalými fotografiemi domácností z časopisů. Odsuňme z představ obrazy z filmů a seriálů, kde pořádek určuje scénář, ne život sám. Neexistují žádná pravidla, jak má vypadat ideální domov. Podstatnější je, jak se v něm cítíme. A jestli v tomto směru vnímáme šmouhy pochybností, nezůstávejme na ně sami.