Článek
I když máte vztah, jaký jste si dlouho přáli, můžete v něm čelit řadě skrytých výzev. A ty ho pozvolna ničí. Jak byste v takovém vztahu mohli být šťastní?
Strach, aby to neskončilo, je začátkem konce
„Možná podvědomě děláte všechno pro to, abyste partnera odradili. Je to obrovský paradox. Doslova sabotáž, protože to děláte ze strachu, že byste o něj mohli přijít,“ uvádí párový terapeut Harville Hendrix, který studuje lásku přes půl století.
Držíte si odstup od člověka, kterému zároveň toužíte být co nejblíž. Můžete od něj slyšet výčitky jako: „Vlastně tě vůbec neznám.“ Nebo: „Stavíš kolem sebe zeď.“ Zkuste se nad nimi zamyslet.
Mnoho vztahů ztroskotá na tom, že lidé jsou otevřenější ke svým přátelům než k člověku, kterého si chtějí vzít. Bojí se, že pokud mu dovolí proniknout blíž, něco se pokazí a bude konec.
„Svěřujete se jiným lidem, přitom partner je tam pro vás. To znamená, že nenaplňujete jeho potřeby, i když on ty vaše naplňovat chce,“ upozorňuje.
Projevování lásky nic nestojí a dělá divy
Taková sabotáž vztahu potvrzuje, že neumíte přijímat lásku. Hendrix přiznává, že se to i on sám musel naučit. Spolu s manželkou Helen pak napsal knihu Receiving Love (Přijímání lásky).
Dávání i přijímání lásky ukazuje a vysvětluje na příběhu páru, kterému pomohl zachránit manželství.
Mary a Peter měli menší papírnictví, kde pracovali hlavně oni dva. Ona chodila na devátou a ve tři odpoledne končila, aby se mohla postarat o domácnost a připravit večeři. On se vracel domů v šest.
Když se pak ocitli na sezení u Hendrixe, protože jejich vztah nefungoval, zaznělo z jejích úst: „Nikdy jsi mi nepoděkoval za to, že dělám večeři. Celý den pracuji v našem podniku a doma mě pak čeká další práce.“
Nehodlám děkovat za tvou povinnost
On jí odpověděl: „Nemyslím si, že by lidé měli dostávat pochvalu za to, co je jejich práce. V našem vztahu je to tvůj úkol. Mým úkolem je být v obchodě do šesti, tvým je přijít ve tři domů a připravit večeři. Máš tři hodiny pro sebe.“
Podle párového terapeuta to bylo jako, když rodiče říkají dětem, aby si nestěžovaly, že musí vynést odpadky. Je to jejich povinnost, bez pochvaly. Přesně tak to Peter vnímal: „Nebudu ti děkovat za to, co je tvůj úkol.“
Terapeut dal prostor Mary: „Přála bych si, abys po příchodu domů přišel za mnou do kuchyně, otočil mě od sporáku, objal a poděkoval, že vařím večeři.“ Pak se zeptal jejího muže: „Myslíš, že by to šlo?“ Peter odpověděl: „Jasně, to zvládnu.“ Následně si to Mary a Peter vyzkoušeli v praxi.
Když vám dává lásku, umíte ji přijmout?
Poprvé byl poněkud neohrabaný. Napotřetí už to ale měl v malíku, bavilo ho to a užíval si to. Ona ale najednou řekla: „Ne, už mě neobjímej. Už nechci. Nemyslíš to vážně.“
Peter přitom prováděl to, co si Mary přála, dokonale. Jeho hlas zněl vřele a láskyplně, a dokonce litoval, že to nedělal dřív. Chtěl v tom pokračovat.
Ona ale opakovala: „Ne, já už nechci.“ Hendrix tušil, v čem je problém, a tak se zeptal: „Mary, co by se stalo, kdybys přijala jeho uznání?“ Reagovala: „Moje matka by mi řekla, že si to nezasloužím a měla bych se stydět.“
Zásadní uvědomění a průlom
Když to pak společně všichni tři probírali, Mary se rozplakala: „Netušila jsem, že to v sobě mám. Nedokážu přijmout to, co chci. Protože kdybych to udělala, zklamala bych svou matku. Přitom matka už nežije. Není to šílené?“
Podle terapeuta Hendrixe není. Jde o normální lidské reakce, které se spouští v souvislosti s nějakým klíčovým problémem, zpravidla s kořeny v dětství.
Pak už stačilo jediné: „Mary, teď, když už chápeš, co se dělo, dovolíš Peterovi, aby tě objal?“ Odpověděla: „Prosím, ať to udělá.“
V tom byl ten zásadní průlom. Mary nedokázala přijmout to, po čem tak moc toužila. „A proč jsem o tom napsal knihu? Protože jsem se v poměrně krátké době setkal s dvaceti páry, které uvízly ve stejné slepé uličce. Zpočátku jsem nevěděl, jak jim pomoci to překonat, protože jsem netušil, že podvědomě odmítají svá vlastní přání,“ přiznává odborník.
Chce vám projevovat lásku? Dovolte mu to
Další Hendrixův klient chodil se ženou, jejímž jazykem lásky byly činy, konkrétně pomoc a péče. Ráda mu vařila večeře, on jí to chtěl aspoň částečně vracet tím, že umyje nádobí.
„Vždycky to odmítla. Říkala, že uvaří večeři a taky umyje nádobí, protože to k tomu patří. Mně to ale bylo nepříjemné,“ vzpomínal Simon. Musel se naučit přijímat lásku tak, že odsunul stranou svou vlastní potřebu pomáhat. Pokaždé se však při tom cítil nesvůj.
Vztah nakonec nevydržel. Když se po letech sešli, žena ho překvapila slovy: „Dlužím ti omluvu. Přemýšlela jsem o nás a došlo mi, že jsem byla tak posedlá snahou o tebe pečovat a dávat ti lásku, že jsem ti nedala prostor, abys mi ji opětoval. Chtěl jsi mi ji projevovat službou a já jsem ti tu příležitost upírala.“
Jde o další dokonalý příklad toho, jak člověku cosi v podvědomí brání v přijímání. „Musela tě připravit o to, co jsi chtěl dělat, totiž dávat, protože možná cítila, že není hodna lásky. A tak nemohlo dojít k vzájemnosti, která je ve vztahu tak krásná,“ objasnil párový terapeut Simonovi.
