Článek
Volby nejsou jen technickým aktem odevzdání hlasu. Jsou zrcadlem našich hodnot, obav, nadějí i frustrací. A právě proto se mohou stát nečekaným zdrojem napětí, stejně jako v obecné rovině politika. Ani ta není pro mnohé jen názor, ale velká část identity. Proto jsou politické rozhovory tak třaskavé.
„Dotýkají se toho, čemu věříme, a tím i toho, kým jsme. V rodinách se k tomu navíc přidává dlouhá historie vztahů zahrnující nevyslovená očekávání, staré spory nebo potřebu mít pravdu,“ vysvětluje psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová.
Navíc do celé situace vstupují i rodinné role. „Rodič má často potřebu vysvětlovat a předávat rady, zatímco dospělé dítě chce projevit vlastní názor a vymezit se,“ dodává odbornice.
Taková debata pak snadno sklouzne k boji o moc a uznání, namísto aby se stala skutečným rozhovorem. Psychika na to reaguje podobně jako na jiné hrozby, tedy zvýšeným napětím, obranným postojem, někdy i útokem.
Podle psychologů, jako je Jonathan Haidt nebo Radkin Honzák, jsou politické názory často zakořeněné v emočních reakcích, nikoli jen v racionálním uvažování.
Haidt ve své knize The Righteous Mind vysvětluje, že lidé si své politické postoje vytvářejí na základě morálních intuic, tedy rychlých, automatických emočních reakcí, a teprve potom je racionalizují. To znamená, že když někdo zpochybní náš politický postoj, nevnímáme to jako diskusi o názorech, ale jako útok na naši identitu. Proto reagujeme obranně, někdy až agresivně.
Český psychiatr Radkin Honzák říká, že v rodině se politické názory často dědí nebo formují na základě emočních zkušeností, například zklamání ze systému, z obav o budoucnost nebo touhy po spravedlnosti. Když se v rodině střetnou různé emoční základy, může to vést k hlubokému neporozumění.
Jak z toho ven? Nesnažte se za každou cenu vyhrát
Politická diskuse v rodině může snadno sklouznout do boje o vítězství. Ale jak upozorňují psychologové, snaha „vyhrát“ debatu často vede k tomu, že prohrajeme něco mnohem cennějšího, a to vzájemnou důvěru, respekt a blízkost.
Někdy je lepší se proto rozhovorům o politice zcela vyhnout. Pokud začne stoupat hlas, pocity hněvu nebo frustrace, pravděpodobnost příjemné a obohacující debaty je malá. Pokračovat má smysl, když si obě strany ještě zvládají naslouchat, reagovat bez ironie, ponižování nebo osobních útoků.
„Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová a doporučuje se vždy krátce nadechnout, pojmenovat si své pocity a až poté reagovat.
Kdy mlčet a kdy mluvit
Kdy nemluvit
- Když je atmosféra napjatá už předem - pokud je jasné, že se u stolu hromadí frustrace, únava nebo nevyřčené konflikty, politické téma může být poslední kapkou. V takové chvíli je lepší neeskalovat situaci.
- Když chybí prostor pro dialog - pokud druhá strana není ochotná naslouchat, ale jen prosazovat svůj názor, diskuse se mění v monolog. Mlčení může být v takovém případě projevem moudrosti, ne slabosti.
- Když jde o sváteční chvíle - rodinné oslavy, Vánoce nebo narozeniny by měly být časem spojení, ne rozdělení. Pokud hrozí, že politická debata zkazí atmosféru, je lepší ji odložit.
- Když neznáme dostatečně fakta - je v pořádku přiznat, že si nejsme jistí. Mlčet, než šířit nepodložené informace, je zodpovědné a důvěryhodné.
Kdy mluvit
- Když je prostor pro respektující dialog - pokud cítíme, že druhá strana je otevřená diskusi, můžeme sdílet svůj pohled bez obav. Klíčem je mluvit s respektem, ne s cílem přesvědčit za každou cenu.
- Když se šíří dezinformace - mlčet tváří v tvář nepravdám může být nebezpečné. Pokud máme ověřené informace, je správné je nabídnout, klidně formou „Zajímavé, já jsem četl/a něco jiného…“
- Když se nás téma osobně dotýká - pokud se debata týká našich práv, identity nebo budoucnosti, máme právo se ozvat. Je důležité mluvit o tom, co nás trápí, ale i o tom, co nám dává naději.
- Když chceme porozumět - někdy stačí položit otázku: „Co tě k tomu názoru vede?“ Mluvit neznamená jen vyjadřovat své myšlenky, ale i aktivně naslouchat.
Podle Jonathana Haidta je lidská mysl nastavená tak, aby obhajovala vlastní postoje, ne aby hledala objektivní pravdu. Když někdo zpochybní náš názor, mozek to vyhodnotí jako ohrožení, a spustí obranný mechanismus. Místo dialogu nastává duel. Cesta ven z toho všeho tudíž vede jinudy než skrze vítězství.
Jsou-li tedy pro vás rodinné vztahy důležité, v pravý okamžik zavelte na ústup. Pomoci vám k tomu mohou následující kroky:
- Změňte cíl debaty - místo dokazování své pravdy si dejte za cíl pochopit, proč má druhý jiný názor, co ho k tomu vede. Změna perspektivy změní i tón rozhovoru.
- Přijměte, že názory se mění pomalu - lidé nemění své postoje na základě jedné debaty. Změna přichází skrze zkušenosti, důvěru a čas. Vaše slova by měla být semínkem, ne kladivem.
- Vnímejte emoce pod povrchem - za politickým názorem může být strach, zklamání, naděje nebo hněv. Proto se druhého ptejte na to, co ho na tom všem nejvíce trápí a zapomeňte na výtky ve stylu: "Jak tomu můžeš věřit?!"
- Uvědomte si, co je v sázce - rodinné vztahy jsou dlouhodobé. Politické cykly přicházejí a odcházejí. Je důležité si položit otázku: „Stojí mi tahle hádka za to, abych ztratil/a blízkost s tímto člověkem?“
- Buďte ochotni ustoupit - ustoupení není slabost. Je to projev síly, empatie a zralosti. Někdy je nejlepší odpovědí ticho, úsměv nebo změna tématu.
Svým racionálním přístupem dokážete z boje o vítězství učinit obohacující rozhovor, který vám umožní druhého lépe poznat a vidět i jiný pohled na věc díky životním zkušenostem druhého.
Jak se chránit, pokud na vás druhý útočí?
Pokud druhý člověk na opačný názor zareaguje útokem nebo odmítnutím vašeho názoru, můžete klidně a s respektem navrhnout, že se o politice bavit nechcete. Pomoci vám v tom může věta: „Mám tě ráda a nechci, aby nás tohle téma rozdělilo. Raději se teď bavme o něčem jiném.“
Někdy je nejzralejším krokem rozhovor vědomě neotevírat. A když druhý zareaguje ukončením kontaktu, je důležité si uvědomit, že veškerá odpovědnost neleží jen na vás.
V takové situaci je důležité se na chvíli zastavit a upřímně zhodnotit, zda jste komunikovali s respektem. Zároveň ale není nutné přebírat vinu za reakci druhého, kterou nemáte ve své moci. „Pomáhá zůstat otevřený a dát najevo, že vztah pro vás neskončil a dveře ke kontaktu jsou stále otevřené. Můžete třeba říct: Mrzí mě, že se teď nevídáme. Až budeš chtít mluvit, jsem tady,“ doporučuje terapeutka.
I když blízký člověk vztah na čas přeruší, vaše vnitřní stabilita a ochota k obnově dialogu jsou vnitřní pojistkou proti zatrpklosti. Zároveň máte i vy vždy plné právo kontakt přerušit, pokud druhý člověk pravidla slušné a respektující debaty nedodržuje.
