Článek
Brzké červnové odpoledne na BMX dráze (bikrosové dráze) v Pardubicích. Ještě než se sem přižene skupina sportovců, trať posetou boulemi a zatáčkami má jen pro sebe patnáctiletý Dominik Ráliš z nedalekých Sezemic.
Navléká si řadu chráničů na celé tělo, helmu a rukavice a vyjíždí dát si první kolečka. Brzy z něj už ale v horkém počasí teče pot. „To je dost záživný, v tomhle vedru trénovat,“ směje se žák osmé třídy a oddychuje.
Tréninky mívá pětkrát až šestkrát týdně, plány mu tvoří jeho italský trenér, kromě pilování techniky na dráze také posiluje ve fitku nebo běhá sprinty. A píle se mu vyplatila, na kameru Novinek ukazuje jeden pohár za druhým. „Jsem čtyřnásobný mistr ČR, trojnásobný mistr Evropy a dvojnásobný mistr světa,“ shrnuje.
Poslední jmenované tituly si navíc odnesl v daných věkových kategoriích jako vůbec první český závodník. Světovým šampionem se stal poprvé ve 12 letech ve skotském Glasgow, ze samého stresu se prý tehdy na cestě na start při semifinále i finále pozvracel. Dnes už se historce jen směje.
„Samozřejmě jsem za ta vítězství hrozně rád, ale ještě není konec a chci se postupně zlepšovat,“ říká Dominik. „Chci se probít až na olympiádu, což je nejvíc, čeho můžu v tomto sportu dosáhnout,“ myslí si. Bikros by prý za nic jiného neměnil a po kariéře jezdce se plánuje stát trenérem.
Na dráze už od tří let
„Když jsem byl malý, mamka jezdila s kočárkem kolem dráhy a já z něj pozoroval kluky, jak skáčou a jezdí rychle, strašně se mi to líbilo, a tak jsem to chtěl vyzkoušet,“ popisuje, jak jeho láska k tomuto druhu cyklistiky vznikla.
Na dráze se ocitl poprvé ve třech letech, v šesti už se postavil na start prvního závodu. Baví ho adrenalin, který tento sport přináší, i posunování vlastních hranic.
„Domča byl odmalička blázen,“ říká jeho maminka Kateřina Hájková. Však ho někteří taky tak na začátku nazývali. „Už tehdy zvládal skoky, na které si jiní netroufli. Vrhal se do všeho po hlavě, měl pro ty skoky cit a to mu zůstalo doteď a díky tomu se dostal tak daleko,“ myslí si.
„Ale je to dost nebezpečný sport, čím starší my kluci jsme, tím větší rychlost máme, a tím větší zranění se můžou stát,“ přiznává s tím, že zažil třeba lehčí otřes mozku nebo přeražené palce. A i když se to možná divákům nezdá, jezdci to podle něj dokáží na speciálních kolech rozjet až na rychlost 55 km/h.
„Kolo je menší, má menší kola, jeho střed je níž, aby byl menší odpor vzduchu a závodník mohl být rychlejší, nemá blatníky a má nášlapy, do kterých se nacvakne noha. Je z karbonu, lehké a tvrdé,“ popisuje to svoje, růžové, které stojí mezi 100–150 tisíci korunami.
To, co rozhoduje o vítězi, je podle Dominika především hlava, spíš než svaly – je potřeba si věřit a být v pohodě. „Protože v tomto sportu je hodně stresových okamžiků, kdy se musíte rozhodovat ze sekundy na sekundu, jak se v té které situaci zachováte. Vůbec nejdůležitější je start s první rovinkou,“ vysvětluje.
„Ve škole mi absence tolerují“
V současnosti jde do závěru sezony a o prázdninách mu alespoň odpadne starost se školní docházkou a učením.
„Stejně dost často chybím, musím si všechno dopisovat, doučovat se sám nebo s rodiči, dopisovat testy. Teď (natáčení proběhlo na začátku června – pozn. red.) mám zameškaných asi 270 omluvených hodin. Učitelé vědí, že dělám tenhle sport, takže to moc neřeší a tolerují to,“ směje se budoucí deváťák.
„Občas se musím kousnout, aby ty známky byly, jaké chci, ale snažím se vybojovat vyznamenání, což je maximálně pět dvojek, to jsem zatím pokaždé zvládnul,“ říká spokojeně.
„Jsem na něj strašně hrdá, že má tu svou píli, zodpovědnost a kuráž dělat to pořádně, je to dřina – jak na dráze, tak ve škole – a spousta odříkání,“ svěřuje se jeho maminka.
Rodiče i s mladším, tříletým synem doprovázejí Dominika na všechny závody, teď naposledy do Francie. I na tréninky mnohdy jezdí do zahraničí, kde jsou vhodnější podmínky než v Česku.
„Finančně je to velmi náročné, Dominik ještě není v elitní kategorii, kde bude finanční podpora větší, zatím je to více či méně na nás, na rodičích, to ufinancovat,“ dodává k tomu Hájková.
