Článek
Vašku, když jsme se domlouvali na termínu rozhovoru, měl jste dost nabitý diář. Na čem aktuálně pracujete?
Momentálně jsem hlavně zpěvák, ale taky trošku farmář. Mám dvě kapely a teď jsme v období festivalů a koncertů na zámcích. Hrajeme až pět koncertů týdně, což je poměrně náročné. Jsem ale šťastný, vždycky jsem si přál trávit život muzikou a teď se to podařilo. Lidé na naše koncerty chodí a to je úžasné.
Když jsem šel na jeviště, svět se mi zavřel do bubliny, ztichl a zpomalil jako ve filmu
Loni v listopadu jste zažil obrovský úspěch, když jste vyhrál Českého slavíka v kategorii nejlepší zpěvák roku. To se žádnému rockerovi před vámi ještě nepodařilo. Věřil jste ve vítězství aspoň malinko?
Vůbec ne a musím to uvést na pravou míru – já jsem možná první a jediný zpěvák, který Slavíka vyhrál, aniž by měl v rádiu nějaký hit. Spousta lidí ani nezná moje vlastní písničky, což je paradox, který mě vlastně hrozně těší. Rok předtím jsem skončil bronzový. Byl jsem z toho úplně na větvi a myslel si, že to byl vrchol a dál už to nepůjde.
Když pak vyhlašovali třetí místo, které obsadil Vojta Dyk, sám sebe jsem tipoval na čtvrté páté místo. Jako stříbrného pak vyhlásili Marka Ztraceného. V tu chvíli za mnou přiběhla Marta Jandová a říkala, že to budu určitě já. Tvrdil jsem jí, že ne, že to bude třeba Ben Cristovao nebo někdo z těch mladších.
A pak Jiřina Bohdalová přečetla vaše jméno…
To byl naprostý šok. Byl jsem úplně mimo, vůbec jsem s touto variantou nepočítal, neměl jsem ani připravenou žádnou řeč. Když jsem šel na jeviště, svět se mi zavřel do takové bubliny, kde se všechno zpomalí a ztichne jako ve filmu. Soustředil jsem se jen na to, abych tam vůbec došel a něco ze sebe dostal.
Byly to obrovské emoce a vděk. Vždycky jsem si to přál kvůli babičce, která milovala pana Karla Gotta a pravidelně mu do Slavíka posílala hlas. Je to pro mě pomyslný vrchol kariéry i kvůli tomu, že jsem kdysi u Lucky Bílé každý den koukal na ty její Slavíky na poličce a nikdy by mě nenapadlo, že budu mít jednou vlastního.
Tu republiku si prostě musíte odpracovat a s každým tím člověkem se pozdravit a vyfotit
Porazil jste favorizovaného Marka Ztraceného o více než 13 tisíc hlasů. Tušíte, čím jste lidi tak oslovil?
Myslím, že se tam potkalo více faktorů. Určitě v tom hraje roli pořad Máme rádi Česko, který má obrovskou sledovanost a kde diváci vidí, že celkem zvládám různé hudební styly. Pak je to moje kapela Bek Bek Clan, se kterou už patnáct let pravidelně objíždíme republiku po menších koncertech a snažíme se lidem dát nadstandardní zážitek, aby odcházeli s úsměvem.
Zlatý slavík Noid se svou soškou na galavečeru v doprovodu manželky Elišky Grabcové.
A třetím faktorem je kapela Dymytry, která má za dvaadvacet let tisíce fanoušků. Přijali mě jako nového zpěváka, spojila se metalová scéna s tou popovou a zafungovalo to. Na tohle neexistují zkratky, musíte tu republiku prostě odpracovat. Objezdit ji a s každým tím člověkem se pozdravit a vyfotit. Můžete mít půl milionu sledujících na sítích, ale když vyhlásíte koncert a ti lidé vás neznají osobně, nemusí vám přijít skoro nikdo.
V děkovné řeči jste ale přiznal, že jste uvažoval o úplném konci kariéry. Co vás k takovým myšlenkám dovedlo?
To bylo tak před čtyřmi lety. Sice jsme jezdili koncerty, lidé chodili, ale ten prostor nezaplnili a mně to úplně nedávalo smysl. Necítil jsem tu správnou odezvu, kterou si umělec přeje. V muzice uděláte strašně moc práce, ale vrátí se vám jen pár procent toho, co do toho vložíte.
V tu dobu jsem už skládal písničky pro ostatní interprety, natáčel videoklipy a docela hezky mě to živilo. Tak jsem si říkal, že se na to zpívání prostě vykašlu. Pak ale přišla první nominace na Slavíka, a to mě nakoplo. Najednou jsem cítil, že to má smysl, že lidé moji práci vnímají. U zpívání jsem tedy zůstal a teď jsem za to moc rád.
Mluvil jste o svém loňském vítězství s Markem Ztraceným?
Jasně, my jsme si psali i předtím, občas si napíšeme i teď. Velmi ho respektuji jako umělce. Umí dělat muziku, kterou si všichni zpívají, rádia to hrají a na koncertech předvádí velkolepou show. Strašně mu v tom fandím. Když jsem vyhrál já, tak jsme si o tom povídali a on mi popřál hodně štěstí.