„V celibátu jsem se trápil,“ přiznal kněz. Našel si přítelkyni a odešel ze služby

Přesně nevím, ale budou to roky. Vlastně jsem celibát řešil od doby, co mě poprvé napadlo, že bych chtěl být knězem. Byl jsem vychovaný tak, že kněžství a celibát jsou jedna jediná věc.

Je to omyl, ale připouštím si to až v posledních letech. Celibát mi dřív pomáhal věnovat se víc lidem. Ale zhruba před pěti lety jsem si začal uvědomovat, že s ním mám problém. A chybí mi někdo, s kým bych mohl sdílet každodenní všední život.

Kněžská služba mi dávala smysl, bavila mě a přišla mi skvělá. Jít za Bohem, zvát k tomu druhé lidi, učit, to mi sedí. Ale celibátní způsob života ve mně časem narážel. Vedl mě do frustrace a smutku. Zkoušel jsem navázat různé přátelské vztahy, které by mi pomohly to zvládnout.

Napřed jsem se obrátil na kněze. Ale pohořel jsem, protože na to nejsme zvyklí, ani to prakticky nejde. Zkoušel jsem vytvořit komunitu. Nicméně v dnešní době a při současném modelu života kněží na farách se mi to nepovedlo. Mám mezi kněžími pár přátel, ale každý bydlíme úplně jinde. Jak chcete sdílet běžný život? Budování přátelství s farníky zase naráželo na fakt, že jsem byl jejich představený, zpovídal jsem je, mluvil jim do života. Poslední tři roky jsem bydlel na faře s kolegou. Protože jsem ale heterosexuál, sdílet život s chlapem není to, po čem přirozeně toužím.

Víc a víc jsem používal různé náhražky blízkých vztahů. Sledoval jsem romantické seriály nebo pornografii. Měl jsem tendenci psát nějaké ženě nebo si s ní volat. Věděl jsem, že je to špatně. Ale bylo hrozně těžké to nedělat. Často jsem pak sklouzl k pití, protože vědomí viny z použití náhražky bylo menší. Uvědomil jsem si, že kněžská služba mi sedí, ale v celibátu se trápím. I když jsem viděl narůstající frustraci, ještě dlouho pro mě bylo nemožné z kněžství odejít, protože jsem to přece slíbil.

Byl jsem tak vychovaný. A říkal jsem si, jak bych mohl nějaké ženě později slíbit věrnost, kdybych teď odešel a byl nevěrný slibu, který jsem dal Bohu? To mi přece žádná nemůže věřit. Ani já sám sobě. Už jsem byl vysvěcený a podle nauky církve je svěcení platné navždy.

Roli hrály výchova i kněžská formace (pozn. red.: příprava na kněžství). Rozuměl jsem tomu následovně: chceš-li být knězem, Bůh ti dá sílu k celibátu. Stačí se jen modlit, makat a dáš to. No a já to nedal, přes všechny modlitby a veškeré úsilí. Nejde o sexuální stránku, ale o obyčejné sdílení chvil, prožívání, budování něčeho společného, tvoření tandemu. Vždycky, když jsem začal rozvíjet jakýkoliv přátelský vztah, se ženou nebo mužem, blikala mi kontrolka: Pozor, to musíš seknout, jinak toho člověka na sebe moc navážeš. Když dovolíš farníkům, abyste měli mezi sebou hluboké přátelské vztahy, víš, že časem budeš přeložený a způsobíš jim i sobě problém.

Dělo se ve mně obojí. Samozřejmě jsem se snažil hluboké přátelské vztahy budovat. Dává mi to smysl pořád. Když jsem se ale s některými lidmi víc bavil, u jiných to probouzelo žárlivost, což pak štěpilo farnost. Jako profík jsem tam měl být pro všechny. Snažil jsem se žít kněžství dobře. V praxi jsem pak narážel na to, že mi chybí osobní život, opora. Přišlo mi čestnější to říct a odejít, než se časem rozdvojit nebo jinak pokřivit.

Začal jsem to na sobě pozorovat. Vedl jsem lidi k víře, že křesťanství je cestou k plnému životu. Tomu věřím pořád. Sám jsem pak večer prožíval frustraci, kdy jsem nebyl schopný se zvednout z gauče a jít spát. Nepomáhala modlitba ani jiné postupy, které jsme se učili v semináři. Některé věci se nedají vymodlit. Celibát vyžaduje charisma (pozn. red.: zjednodušeně řečeno dar). Myslím, že u těch, kteří ho nemají, vede k rozvoji různých divností: kromě používání zmíněných náhražek si někteří třeba podvědomě zošklivují obraz ženy. Tu pak nejsou samozřejmě schopni vést, protože ji nepovažují za sobě rovnou.

Ano, pokud jako kněz nemáte dar celibátu, musíte zvolit nějakou náhradní taktiku. Buď si najdete milenku, nebo občas ustřelíte a pak zase hodíte zpátečku. Případně začnete pohrdat ženstvím nebo všechno vydržíte a potlačíte v sobě život, eventuálně si najdete jinou náhražku. Pak se ale místo rozvinuté lidské bytosti stanete karikaturou lidství.

Před rokem a půl jsem si definitivně uvědomil, že dar celibátu zřejmě nemám a musím se službou skončit. Začal jsem to postupně řešit s přáteli, zpovědníkem i biskupem.

Otec biskup byl konstruktivní, věcný, zároveň měl pochopení. Všichni byli velmi vstřícní. Kladli mi otázky, nadhazovali různé pochybnosti, snažili se mi pomoct. Výsledkem mého hledání bylo, že jsem požádal o uvolnění ze služby, k čemuž následně došlo letos v dubnu. To už jsem neusekl jeden z přátelských vztahů, který jsem začal rozvíjet. Odcházel jsem s tím, že už mám vedle sebe ženu, se kterou teď žijeme v partnerství.

Jsou různé názory. Část církve má velký problém s tím, že jsem odešel. Je to pro ni jako plivnutí Kristu do tváře, znevážení všech mých slibů. Od zástupců této frakce jsem slyšel, že jsem sobec, který klesá do pekla a stahuje s sebou ostatní.

Reagovali tak někteří mí příbuzní i věřící. Já tomu rozumím. Je to, jako když od dítěte odchází rodič, ono se topí v emocích, protože se mu hroutí svět. Tohle je jeden extrém. Druhý byl, že mě plácali po ramenou a říkali, jaký jsem borec. Pravdivý mi ale přijde postoj většiny lidí, které mrzí, že už nebudu kněz, ale chápou to a přejí nám štěstí. Selhal jsem a je třeba to říct. Nicméně křesťanství hlásá, že i chybující člověk může jít pořád za Bohem.

Odchod z kněžství rodiče ani příbuzní nepřijali. Ale moji partnerku berou velmi dobře a vstřícně. Líbí se jim a náš vztah podporují.

Vlastně je, ale zdá se mi to hezké. Není to pro ně snadné. Rodina si uvědomuje, že jsem dal slib. Měl jsem to líp rozlišit už tenkrát, než jsem se nechal vysvětit.

Vůbec nelituji. Je to zkušenost, ze které jsem opravdu vyrostl. Měl jsem z výchovy a formace dojem, že kněžství je to nejlepší, co můžu dělat. Že nejvíc znamená zasvěcený život a všechno ostatní je něco méně. Jde o hrozný omyl, hloupost a neodpovídá to evangeliu. To jsem díky své cestě pochopil. Lituji jen toho, že některé lidi můj odchod tolik trápí.

Vracet se po sedmnácti letech do architektury je náročné, ujel mi vlak. Abych se uživil, dělám zatím na stavbě a vracím se ke svému oboru postupně „zespoda“. Snažím se dostat i k projektování, ale potřebuju načíst nové trendy, zákony, normy, materiály, technologie. Nicméně si připadám jako na dlouhé dovolené: mám volné víkendy, večery, nejsem permanentně ve službě. Byl jsem pořád k dispozici na faře nebo telefonu, kdykoliv v denní i noční hodinu.

Podle církevního práva má takový kněz odejít z farnosti, protože jeho přítomnost znejišťuje víru některých lidí. Už to, že otec biskup uvažuje, že bych nemusel zmizet, je ukázkou jeho otevřenosti a pokrokovosti. Uvědomuje si, že takhle to dál nejde. I kněz, který odejde, je pořád člověk a nemusí být vyvrhel. Já i partnerka bychom v Ostrově rádi zůstali. Ale nechceme to prosazovat násilím.

Je to pravděpodobný scénář. Rád bych zůstal knězem, ale necelibátním. Církev se vyvíjí podobně jako každá společnost. Možná někdy klopotně, jindy překotně, občas skrze chyby a někdy taky až z donucení. Brzy snad dojdeme ke zdobrovolnění celibátu. Protože pro mne to ještě není možná cesta, logicky je na místě žádost o laicizaci.

Zavedení celibátu mělo a má své opodstatnění. Zdobrovolnění by pomohlo lidem, jako jsem já. Zároveň řeckokatolíci říkají: najdi ženu, která by chtěla za muže kněze, ten bude každý víkend a celé večery pryč. V tomhle by to nepomohlo.

Doteď jsem byl poměrně snadno disponibilní. Pokud by mě chtěl otec biskup přeložit, dneska zabalím kufry, zítra jedu. Kdybych měl rodinu, stěhovat se s dětmi a vytrhávat je z jejich vazeb je problém. Taky bych musel mít vyšší plat, abych je uživil, a podobně. Zdobrovolnění zase přinese jiné problémy. Není to všelék. Ale za mě je to přesto dobrá cesta do budoucna.

Co se týká rodiny, mně je čtyřicet šest let, partnerka je skoro stejně stará a je matkou patnáctileté dcery. Řešili jsme, zda je v této situaci zodpovědné mít ještě děti. Chceme jít životem společně. To je pro nás to podstatné.