Článek
„Dobrý, Lenko?“ „Jak je?“ „Tak co, Lenko, dobrý?“ Procházíme s ní zázemím a stájemi dostihového závodiště v Pardubicích a každou chvíli ji někdo ze žokejů nebo trenérů zastavuje a ptá se, jestli je v pořádku.
V tu chvíli už má za sebou v rámci dostihového dne v Pardubicích, jenž obnášel i závěrečnou kvalifikaci na Velkou pardubickou, tři klání. V tom prvním dovedla ryzáka jménem Korfu do cíle na třetím místě. Koně, jenž patří do stáje Jiřího Charváta, zná dobře. Jeho domovem je dostihové centrum v Osvinově na Karlovarsku, kde Lenka Neprašová pracuje. Trénuje ho tam Alžběta Faltejsková, manželka Jana Faltejska, jednoho z našich nejlepších žokejů a sedminásobného vítěze Velké.
V druhém dostihu skončila v sedle hnědáka Impase šestá. Jen ten třetí na koni jménem Zarate se nevyvedl.
„Zahučela jsem za irskou lavicí. Ještě jsem se chtěla nějak vyškrábat a udržet, ale už to nešlo,“ líčí nepříjemný konec. Tak proto ty starostlivé dotazy kolemjdoucích. Není divu, vždyť někteří jiní žokejové skončili po svých pádech v péči zdravotníků, a jednoho dokonce odvezla sanitka.
Lenka Neprašová opustila trať po svých, v dresu zašpiněném od hlíny a s tvářemi rudými od rozčilení i fyzického vypětí. Pochopil bych, kdyby neměla náladu na domluvený rozhovor. Za chvíli už ale čeká před stájemi usměvavá, s rozpuštěnými vlasy a v elegantním světlém saku s vyhrnutými rukávy.
Předsudky jen od laiků
„Pojď, Korfí. Chceš jablíčko?“ láká ve stáji svého svěřence na drobný pamlsek. „Ty jsi uražený?“ nasadí něžný tón, jako by mluvila s dítětem. „Dneska jsi byl hodný,“ chválí koně, jenž se po krátkém otálení zahryzává do jablka na její dlani.
„Lenko, dobrý? Co hlava?“ ptá se majitel Korfua Jiří Charvát na předchozí pád se Zaratem. „Jo, spadla jsem na hlavu,“ odpovídá jezdkyně jakoby nic a stočí řeč na výkony koní. „Tak jo, dávej na sebe pozor,“ loučí se po krátké konverzaci majitel.
Na brigádě u Váňů jsme měly super partu s dalšími holkami, skvělé zážitky, no prostě puberťačky.
Český dostihový rybníček je malý, všichni se mezi sebou znají, proto jsou dotazy na zdraví upřímné. V případě Lenky Neprašové jistě hraje roli i to, že jako jedna z mála žen v dostihovém poli je víc na očích. Během zářijového kvalifikačního dne v Pardubicích, jenž zahrnoval osm dostihů, se v sedlech vystřídalo osmnáct jezdců, z toho jen dvě ženy. Kromě Neprašové ještě Tereza Polesná.
Na pardubické dráze s valachem Korfuem
Klišé o křehké dívce mezi drsnými chlapy ale nechme stranou, protože Lenka Neprašová už na střední škole věděla, čeho chce dosáhnout. Od kolegů žokejů podle svých slov despekt nepociťovala. „Spíš od lidí ze stájí, pracovních jezdců, ošetřovatelek,“ zamýšlí se. „Do obličeje vám to neřeknou, ale pak slyším za zády, že to zase taková podpora není,“ naznačuje, že se podle jejich názoru cpala někam, kam holky nepatří.
Nezdá se, že by ji to trápilo nebo že by postavení žen v dostihovém sportu řešila. Ostatně když se zeptám, jestli ví, kolik jejích předchůdkyň startovalo ve sto třiceti čtyřech ročnících Velké pardubické, přizná: „Říkali mi to, ale upřímně, nepamatuju si to.“
U Váňů už v pubertě
Pokud už si ji mužští kolegové dobírají, tak v dobrém. Jako letos v květnu, kdy startovala v italském Meranu na koních z tréninku Josefa Váni mladšího a v jediném dni zvítězila třikrát. Nechala za sebou jména jako Josef Bartoš nebo Jan Faltejsek.