Nedělám sochy pro prostor, ale vždycky pro lidi, říká světoznámý sochař Jaume Plensa

„Když jsem vystavoval v Praze poprvé, věděl jsem, že je to jen na určitý čas. Nakonec mi ale stejně bylo líto, když byla moje socha z Palachova náměstí odstraněna,“ říká v rozhovoru pro Novinky Jaume Plensa a je evidentní, že jej nové setkání s Pražany těší.

„Nedělám sochy pro město nebo pro zemi, ale pro lidi. A tuto sochu chápu jako píseň naděje.“ Dílo, jež na Bořislavce osobně odhalil 5. června, vzniklo z iniciativy společnosti Valea Art. Jejím prostřednictvím podnikatel Karel Komárek a jeho manželka Štěpánka podporují kulturu, umění a vzdělávání.

Socha Nest stojí nedaleko vstupu do moderní budovy KKCG, obrací se však tváří k rušné Evropské třídě. Bronzová skulptura je zářivě bílá, znázorňuje ženskou hlavu, jemnou tvář se zavřenýma očima, která spočívá v dlaních.

Tematicky tak dílo navazuje například na Plensovu bělostnou Julii, která se stala před několika lety novodobou dominantou centra Madridu, či na jeho impozantní sochu Water‘s Soul, která shlíží na řeku Hudson v Jersey City.

„Miluji ženské tváře. Jsou strážkyněmi paměti, symbolem zrození a krásy. Žijeme v historicky velmi obtížné době a já věřím, že krása má schopnost proměnit každý náš den k lepšímu,“ říká umělec.

Je mi velkou ctí, že mohu mít sochu v Praze. A dvakrát jsem rád, že jde sice o zakázku od soukromé nadace, od manželů Komárkových, ale moje umění přesto bude „bydlet“ ve veřejném prostoru, na ulici. Soukromé se stává veřejným, a to ve městě, které má takovou sílu, tak velkou uměleckou tradici. Pro mě, jako pro současného tvůrce, je to čest, privilegium.

To byla moje první – ale jen přechodná – zkušenost s tímto městem a bylo to už tehdy fantastické setkání. Moje dílo bylo součástí festivalu, který se pokoušel „vpustit“ sochy do ulic. Byla to tedy jen instalace na omezený čas, věděl jsem to, ale přece jen mi pak bylo líto, když byla socha odstraněna. Myslím, že to místo a dílo k sobě perfektně pasovaly, skvěle spolu fungovaly. Socha uprostřed Palachova náměstí – za ní panorama Hradu, z jedné strany umělecká škola, z druhé strany hudba z Rudolfina. Krása.

Dlouho jsem o tom prostoru přemýšlel a pak jsem vytvořil sochu složenou ze směsice písmen z různých abeced. Bylo to vůbec poprvé. Obvykle pracuji s písmeny v latince, v katalánštině. Ale pro tuto sochu, kterou jsem nazval We, jsem použil písmena nejrůznějších kultur z celého světa.

Hodně cestuji, a i když nemluvím všemi jazyky světa, miluji je, miluji jejich rozmanitost. A rád jim naslouchám. Připadá mi, že když mluvíme, skládáme hudbu. Je to hudba našeho těla. A když píšeme, zapisujeme partituru. Vlastně jsme skladatelé. Každý má svůj způsob tvorby i způsob, jak vytváří notový zápis.

A arabské, hebrejské, čínské písmo anebo písma v Indii? Jsou obrazem toho, jak každá kultura jinak nahlíží na realitu. Písmo je fotografie kultury. A když všechna ta písma tedy smícháme, máme tu téměř dokonalý obraz rozmanitosti světa. Jsme na něm spolu, ale každý si zachovává svůj svéráz, osobitost. Myslím, že tenhle obraz se mi vybavil před Rudolfinem, a proto vznikla socha We.

No… abychom si to ujasnili. Já nedělám sochy pro prostor, město nebo stát, ale vždycky pro lidi. Pro ty, kteří třeba žijí v České republice.

Pokaždé navštívím to konkrétní město a místo a hodně mluvím s lidmi, snažím se pochopit prostředí, tradice, kulturu. A pak, myslím, že mám také celkem velkou intuici pro vnímání prostoru. Miluji práci ve veřejném prostoru. Měl jsem už spoustu výstav v galeriích a muzeích, mám je samozřejmě také rád. Ale veřejný prostor?

To je přímá práce s komunitou. Nádherný koncept: snažím se s komunitou sdílet své sny, vstupuji vlastně do domovů lidí, kteří tam žijí. Například socha Nest nestojí v nějaké soukromé zóně Komárkových, ale na ulici. Považuji to za úžasné gesto, že umělecké dílo věnovali vlastně všem, kteří tam procházejí, žijí. A pro mě je dialog s komunitou zásadní.

Ano, to je vždycky vzrušující. Rád se dívám, jak lidé reagují. Ale sochy také potřebují čas, aby se zabydlely.

Rád přirovnávám umělecké dílo ke stromu. Zasadíte jej do zahrady a on se musí zklidnit, než začne správně dýchat, pracovat v půdě. Socha je na tom stejně. Prošla humbukem ve slévárně, byla natřena, balena, nakládána, převážena, vykládána… To je spousta stresu. Ne, nijak nepřeháním, sochy to skutečně zažívají. Doslova cítím jejich napětí, nervozitu. Zvláště když je soch víc a transportujeme je v lodním kontejneru třeba do USA.

Na lodi stráví týdny a když je pak rozbalujeme a instalujeme na výstavě, vždycky mám strach, jak to dopadne, zda spolu vůbec budou komunikovat. Cítím jejich úzkost. Vím, že potřebují čas, musí se uvolnit, zrelaxovat. Myslím, že taková situace je i teď na Bořislavce. Socha je rozrušená, to není ještě její pravá podoba. Zklidní se, otevře se vám až po čase.

V písmenech stále pokračuji. Řekl bych, že se snažím pořád zachytit rozmanitost světa a činím to teď prostřednictvím jazyka a tváří. To se vyvinulo od Crow Fountain, velkého projektu v Chicagu. Ta fontána se skládá ze dvou vysokých skleněných věží, které stojí ve vodě. Na věžích jsou otvory, z nichž vytéká voda.

Navozují dojem tradičních kamenných chrličů ve tvaru tváří s otevřenými ústy, jen jsem chrliče netesal, ale promítají se na obrazovkách. Jsou to tváře lidí, které jsem potkával v ulicích Chicaga. S kamerou jsem zachytil více než tisíc obyvatel města. Bylo to fascinující, objevné. V lidských tvářích je tolik informací, tolik pocitů, celá duše, prostě všechno.

Hlava mě fascinuje. Je to speciální místo, kde jsou naše sny, touhy, ale také strach, veškerá bolest, všechno, co se nám kdy stalo, co jsme prožili. A ruce? To je náruč, která chrání. A symbol regenerace, nových nápadů.

Ženský element je pro mne zásadní. Uchovává paměť, má schopnost stvořit život. Muž? To je taková milá nehoda. Sympatická, ale…

Věřím, že ženská tvář vzbuzuje naději. Žijeme v historicky velmi obtížné době, tíží mne to, asi jsem tím do jisté míry už posedlý. Politické krize, všudypřítomné napětí, války, násilí proti přírodě a také právě proti ženám. Spousta negativního okolo nás. Myslím, že ale i v této době máme trvat na kráse. Krása má obrovskou schopnost proměňovat realitu, každý náš den. Je to znamení naděje pro budoucnost. Lidé dnes potřebují taková poselství a umění má v tomto ohledu obrovský potenciál.

Před mnoha lety, když se válčilo v Bosně, jsme s partou umělců vytvořili grafiky a uspořádali benefici ve prospěch tamních lidí. Posléze mě požádali, abych se tam vydal a otevřel malou výstavu v Sarajevu. Nikdy předtím jsem nebyl na místě, kde se válčí, hluboce mě to zasáhlo. Uvědomil jsem si přitom, že lidé nechtějí znovu a znovu mluvit o všech těch katastrofách a pohromách, nepotřebují vidět válku ještě na obrazech, v sousoších. Potřebují ale určitě květinu na stole.

V Sarajevu se zásadně změnilo moje vnímání role umění. Došlo mi, že intelektuálové někdy špatně chápou, co to znamená bolest, snad to ani nemohou pochopit. A když pak o ní mluví a píšou, když ji znázorňují na plátnech, jde spíš o salonní záležitost. Lidé, kteří opravdu trpí, potřebují krásu. A tak si dnes myslím, že naší povinností je dát společnosti krásu. Sochu, která od pátku stojí na pražské Bořislavce, chápu jako píseň naděje. Jsou to silná slova, já vím. Ale já to tak skutečně cítím, proto dělám to, co dělám.

Ano, jsem šťastný. I když… Jako umělec se cítím šťastný, ale hlavně vím, že mám jedno privilegium. Nepotřebuji psychiatra. Umění je můj nejlepší psychiatr.