První česká lékařka nesměla doma studovat ani léčit. Uznání našla až za hranicemi

Bohuslava se narodila jako prostřední dcera do rodiny statkáře na Mělnicku. Rodina se v jejím útlém věku přestěhovala do Prahy, kde se otec Adolf vypracoval v úspěšného podnikatele v oblasti stavebnictví. Byl to velký vlastenec, navíc svobodomyslný a svou dceru podporoval ve vzdělání.

Uvědomoval si, že hodnota ženy netkví jen v tom, že se stará o domácnost a výchovu dětí a že by měla mít stejná práva jako muži včetně toho vybrat si svou životní cestu. A protože se mu podařilo dobře zainvestovat, měl dostatek financí na to, aby Bohuslavě zajistil finanční nezávislost. Díky tomu se mohla naplno věnovat studiu.

Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici, která byla první pokračovací školou pro dívky v českých zemích, vystudovala s vyznamenáním. Dál už ženy neměly prakticky šanci se institucionálně vzdělávat, a tak Bohuslava přesvědčila v roce 1870 otce, aby dal svolení k soukromé výuce předmětů, jež se vyučovaly na gymnáziích.

Na základě zvláštního ministerského povolení pak v roce 1874 složila maturitní zkoušku na malostranském chlapeckém gymnáziu, čímž se stala v českých zemích první dívkou s maturitou. Dosáhla jí daleko před založením dívčího gymnázia Minerva (1890).

Pak už opravdu neměla kam pokračovat, univerzitní vzdělání bylo ženám nepřístupné a tradiční rodinný život ji nepřitahoval. Hledala tedy možnosti za hranicemi, protože tam už se s dívkami na studiích počítalo.

Hned po složení maturity zahájila studium medicíny na lékařské fakultě na Curyšské univerzitě, která ženy vzdělávala stejně jako další švýcarské univerzity už od 60. let 19. století. Pražská Univerzita Karlova (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) dívky přijímala ke studiu od roku 1897, a to pouze na filozofickou fakultu. Lékařská se jim otevřela až v roce 1900.

Po promoci se Bohuslava vrátila do Prahy se záměrem otevřít si ordinaci financovanou z dědictví po otci. V rakousko-uherské monarchii však nemohla vykonávat lékařskou praxi ani publikovat články v odborných časopisech. Pokusila se to zvrátit, ale nejvyšší soudní dvůr ve Vídni zamítl v roce 1882 její žádost o uznání dosaženého univerzitního vzdělání. Negativní stanovisko znělo jasně – univerzitní předpisy se vztahují pouze na studenty, tedy muže.

Nakonec v roce 1883 nastoupila na lékařskou fakultu Vídeňské univerzity, kde absolvovala aspoň gynekologický kurz. To byla jediná možnost, jak se legálně uplatnit v oboru, pokud chtěla zůstat v Praze. Ještě téhož roku začala v Karlíně provozovat praxi porodní asistentky.

Když ministerstvo financí vypsalo konkurz na pozici úřední lékařky v Bosně a Hercegovině, jež byla pod rakousko-uherskou nadvládou, Bohuslava neváhala. Byla vybrána a do Mostaru dorazila v lednu 1893. V okupované Bosně a Hercegovině byly veřejné zdraví a hygiena na velmi špatné úrovni, zejména turecké ženy a dívky nemohly být z náboženských důvodů ošetřovány muži.

Když Bohuslava nastoupila do služby, musela se zorientovat právě v náboženské různorodosti, protože v Mostaru byli zastoupeni pravoslavní, katolíci, muslimové, evangelíci i španělští Židé. Z jazyků převažovala chorvatština a srbština, ty se učila prakticky za pochodu.

Ošetřovala dvě skupiny obyvatelstva – bohatou vrstvu vlastnící velké domy a služebnictvo a chudší obyvatele žijící ve vesnicích. Poznala tak odlišné hygienické návyky, zvyky i způsob života lokálních komunit. K pacientkám patřily především turecké ženy a dívky vyznávající islám.

A i když byly k lékařce zprvu nedůvěřivé, nakonec si je získala. Když totiž viděly, jak se po jejím zásahu zlepšil zdravotní stav manželky místního muftího (islámský sunnitský duchovní), začaly se na Bohuslavu obracet i další ženy.

Pro turecké pacientky to byla naprosto nová zkušenost, protože návštěva nemocnice či lékařská prohlídka pro ně byla do té doby nemyslitelná. Kvůli tomu své zdravotní obtíže často tajily i před blízkými příbuznými. Mnoho léčitelných nemocí tak u nich přešlo do pokročilého stadia, kdy už bylo na nápravu pozdě. Kvůli ostychu a také z důvodu neznalosti závažnosti obtíží proto mnoho žen zbytečně trpělo a někdy i umíralo.