Po smrti jediné svatořečené indiánky se měly začít dít zázraky

Kateri se narodila pravděpodobně v roce 1656 v indiánské osadě Ossernenon (dnes Auriesville) v blízkosti města Albany (New York). Její matka se tam ocitla poté, co byla ve svém domově zajata, aby se stala manželkou náčelníka Kenneronkwa z kmene Mohawků.

Tito stateční, ale obávaní válečníci patřili do Irokézské konfederace, sdružení původně pěti severoamerických indiánských kmenů žijících v oblasti jižních Velkých jezer. Není bez zajímavosti, že tato konfederace představovala vůbec první demokracii praktikovanou v Novém světě.

Když byly indiánské dívce čtyři roky, oblastí se prohnala epidemie neštovic. Celá rodina onemocněla, rodiče i jediný bratr zemřeli, přežila jen Kateri. Do konce života ji trápila zjizvená tvář a nemocí oslabený zrak. Často si zakrývala hlavu látkou, aby chránila oči extrémně citlivé na světlo. Sirotka se ujal nejdříve dědeček, později o dívku podle kmenového zvyku pečoval strýc, jenž se také stal novým náčelníkem kmene Mohawků.

Adoptivní matkou jí byla indiánka Anastasia Tegonhatsiongo. A nejen to, stala se i její duchovní mentorkou a průvodkyní v křesťanství.

S jezuitskými misionáři působícími v oblasti se Kateri poprvé setkala v roce 1667. V osadě, kam přijeli sjednat smír s Mohawky, se zdrželi tři dny, a ona o ně celou dobu pečovala. Muži v ní zanechali hluboký dojem. Ohromena byla především jejich zdvořilým chováním a zbožností.

A také jí připomněli matku, která pod vlivem výchovy francouzských misionářů přijala svátost křtu ještě před jejím narozením. Dcera ji tak často vídala, jak se modlí růženec. To vše mělo za následek, že Kateri začala žít podle učení těchto tří jezuitů. Odmítla dokonce uzavřít sňatek s mužem, kterého jí vybrali příbuzní. To byla neslýchaná věc a také znamení nevděku.

Děvče popudilo především tetu, která se k ní začala chovat jako ke služce. Přidělovala jí obrovské množství práce, trápila ji hladem a doufala, že tak zlomí odpor mladé nevděčnice. Kateri neustoupila. „Nemohu mít jiného manžela než Ježíše,“ vyjádřila své přání. Ať už to byla náhoda či vyšší mocnost, co nakonec zasáhlo, faktem je, že na jaře 1675 navštívil osadu jezuitský misionář Jacques de Lamberville.

Oproti původním plánům zde musel kvůli zdravotním problémům zůstat, takže Kateri měla dostatek času vylíčit mu svůj příběh. Lamberville dívku povzbuzoval ve víře a připravoval ji na křest, který jí udělil na Velikonoce roku 1676. Jméno Kateri neboli Kateřina přijala po italské světici a panně Kateřině Sienské.

Kateri zůstala v indiánské osadě, což byla strýcova podmínka, aby se křtem souhlasil. Svůj život rozdělovala mezi práci a modlitbu. Pomáhala se sklizní, sběrem dřeva, šitím, lovem a vařením. Vše ochotně a bez reptání, ovšem kromě neděle, kdy chodila do kostela a světila sváteční den. Rodina jí za to spílala, vyčítala jí lenivost, házela po ní kameny a často ji nechávala bez jídla. V té době si vyslechla nespočet výčitek, výhrůžek smrtí, a dokonce křivé obvinění z poměru se svým strýcem.

Lamberville, jenž byl v osadě stále přítomen, nakonec Kateri přiměl, aby se uchýlila do bezpečí misijní stanice Sault St. Louis (dnes Kahnawake) u řeky svatého Vavřince, kde našli své místo pokřtění indiáni.

A tak se na podzim 1677 vydala na cestu dlouhou 300 kilometrů, aby po dvou měsících putování dorazila do misijní stanice. Zde se ještě víc přiblížila Bohu a také vynikala horlivostí, s jakou se chopila každé práce. Starala se o nemocné, nastávající matky a novorozence. Pomáhala na poli i v domácnosti. K jejím ctnostem patřily tichost a mírnost, pokora, skromnost a laskavost.

Každé ráno a večer chodívala do kostela, často se modlila i v přírodě. Žila jednoduchý život bez vidění nebo mystických zážitků, o to více ve spojení s Bohem.

Jezuitští misionáři dopřáli pokřtěným indiánům svátost prvního přijímání většinou až po třech nebo čtyřech letech po křtu. Nebyli si totiž jistí stálostí jejich víry a takto je nejdřív vystavili zkoušce. V případě Kateri však udělali výjimku.

Čas její zkoušky zkrátili na jeden rok a osm měsíců, a tak přijala svátost na Vánoce roku 1677. Ke svatému přijímání přistoupila ještě podruhé na Velikonoce roku 1678. Postupně si vypěstovala úctu k Panně Marii, v níž hledala ochranu svého duchovního života a čistoty. Její úsilí bylo korunováno 25. března 1679, kdy se zasvětila Bohu slibem zachování panenské čistoty.

Stále víc a hlouběji se nořila do přísně asketického života. Do stravy si přidávala popel, kolem boků nosila kajícnický pás, což je pomůcka tvořená ostnatým drátem, provazem nebo žíněnou látkou, kterou věřící měli přímo na těle na znamení pokání, umrtvování těla a sdílení Kristova utrpení.

Spala na trnovém lůžku a často se modlila s nohama po kolena zabořenýma ve sněhu nebo ponořenýma v ledové vodě. Dvakrát týdně se postila a každou sobotu zpovídala, přičemž součástí přípravy na svatou zpověď byla nejen modlitba, ale i šlehání po zádech svazkem prutů. Sebetrýznění ještě víc poškodilo její beztak chatrné zdraví.

Kateri se postupně zhoršoval zrak, trpěla bolestmi hlavy i celého těla. Přesto denně docházela na mši svatou, a to až do chvíle, kdy už nebyla schopna vstát z lůžka. Samotu využívala k duchovnímu rozjímání.

Koncem roku 1679 těžce onemocněla a zůstala definitivně upoutána na lůžko. Přibližně dva měsíce před smrtí pronesla, že by měla pozemský svět opustit ve Svatém týdnu. Tak se i stalo. Po udělení svátosti umírajících 17. dubna 1680, ve středu během Svatého týdne, Kateri zemřela ve věku 24 let.