Článek
Jak si vysvětlujete, že i po čtyřiceti letech si lidé pobrukují Láska je tu s nami nebo Poďme sa zachrániť?
Při psaní je nejtěžší, aby to o něčem vypovídalo, a zároveň, aby to lidé nepovažovali za nějakou složitou motanici. Jako že jsem něco napsal a budu šťastný, když tomu nebudete rozumět.
Pro mě jsou texty ústa písně a ta musí přitahovat k políbení. Nikdy při tom nesmíte myslet na peníze, ale jen na to, aby byl v písničce nápad, který praští na první dobrou. Vata jako „měla jsi mě ráda, už ne, volala jsi, já to nezvedl, odešla jsi, vrať se…“ žádnou zvědavost nevyvolá.
Vaše kapela se jmenuje Indigo, stejně tak jako název vašeho prvního hitu z roku 1983. Co bylo dřív?
Na gymnáziu jsem měl na matiku profesora, se kterým jsme si ani trochu nesedli. Nebo spíš si na mě zasedl. Prostě mě neměl rád a já neměl rád jeho. Říkali jsme mu Indigo, protože chodil v takovém modrém pracovním plášti. O něm jsem napsal tu písničku. Když jsme diskutovali o názvu kapely, navrhl jsem během jedné zkoušky, abychom se jmenovali podle našeho jediného hitu. Považoval jsem za dobré mít název, který nic neslibuje, protože nikdy nevíte, jakým směrem se vydáte.
Jste absolventem Filozofické fakulty Prešovské univerzity. Jaký obor jste tam vystudoval?
Sociální psychologii. Měli jsme tam i dějiny filozofie. Sešla se tam zvláštní parta, nechodili jsme moc na diskotéky, spíš do knihovny. Zajímali jsme se o exilovou literaturu, vyměňovali jsme si magnetofonové pásky s Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem. Vyznávali jsme existencialismus, což se mi moc líbilo, protože se v něm uvažovalo i o tom, zda vůbec svět existuje.
Kdo vám jako prešovskému teenagerovi formoval hudební vkus?
Zajímali mě američtí zpěváci, jejich texty jsem si překládal. Měl jsem výbornou angličtinářku, ta mi s tím pomáhala. Nezapomeňte, že nebyl internet. V časopisu Melodie bývala dvojstránka inzerátů, kde se nabízely do češtiny přeložené texty jako zpěvníky. Kupoval jsem si tak Beatles, Boba Dylana… Zároveň jsem složitě sháněl i originální texty.
K tomu jsem četl poezii Josefa Kainara nebo Josefa Šimona. V době, kdy jsem snil o tom, že chci být zpěvákem, už byli na Slovensku skvělí textaři jako Kamil Peteraj nebo Boris Filan, kteří psali pro Elán, Mekyho Žbirku, Mariku Gombitovou. U nich všech mě zajímalo, proč se stali známými, čím jsou jejich věci tak přitažlivé.
V šedivých 80. letech jste vynikal extravagantní vizáží. Kdo vám to poradil?
Tenkrát žádní vizážisté neexistovali. Měli jsme ale tu výhodu, že se v Bratislavě dala sledovat rakouská televize. Viděli jsme tak skupiny jako Depeche Mode, Duran Duran a další. Oblékali jsme se podobně jako oni, oblékali se tak i naši fanoušci. Když jsme přijeli do Prahy, budilo to obrovskou pozornost. Provokovali jsme, v televizi nás občas odmítali vysílat. Před natáčením nám sundávali náušnice, vlasy jsme museli mít sepnuté dozadu.
S českou rockovou legendou Petrem Jandou ho pojí dlouholeté přátelství i mnoho společných vystoupení.
Odkud berete své typické klobouky?
Vyrábějí mi je na míru dvě kloboučnice na Slovensku, jiné jsou na zakázku z USA, Itálie nebo z Kolumbie. Nechávám si je dělat tak, aby vypadaly jako obnošené. Mám jich skoro padesát.
Mám zálibu v eleganci, která se bohužel z ulic vytratila. Podle mě to dorazil covid, kdy převládla móda tepláků nebo, jak říkám, trampolínová móda.
Klobouky se mi líbí i na ženách. Dodávají eleganci i tajemství. Když jsem fotil, hodně jsem je používal. Na aktu s kloboukem není žena tak docela nahá. Mám určité vize, které jsem chtěl nafotit. Třeba dívku, která má na sobě jen kabát, v rukách noviny, klobouk a přechází přes ulici.