Novodobé babičky: Nejdřív práce, pak vnoučata

Už více než tři desetiletí promlouvá výrazný hlas Romany Navarové k posluchačům z éteru. Moderuje, natáčí podcasty, cestuje po světě a žije naplno. Osmapadesátiletá blondýnka si ale umí užít i momenty v roli, kterou jí život nadělil teprve před pár lety – být babičkou dvou malých holčiček. A přistupuje k ní stejně aktivně.

„Dřív babičky často čekaly na lavičce, zatímco vnoučata běhala kolem. Já skáču přes kaluže s nimi. Tedy, snažím se,“ říká se smíchem. Aktivity pro vnučky vymýšlí úměrně jejich věku, a tak zatímco se starší Aničkou si vedle povídání nebo malování užívá už i oblíbené nakupování, s mladší Danielkou zkoumá na hřišti každý kamínek, housenku nebo louži.

„Nejraději mám chvíle, kdy jsme všechny spolu a dětský svět nás úplně pohltí. Podařilo se mi postavit dům se zahradou na okraji města a máme kolem sebe úžasnou přírodu. Občas mám pocit, že kromě babičky jsem ještě průvodkyní v malé soukromé zoologické zahradě,“ dodává Navarová. V její domácnosti ovšem nechybí ani tradičnější linka. Děvčatům peče jejich oblíbený jablečný štrúdl a pustila by se i do svatebních perníčků, pokud o ně jednou budou stát. „Ale moje babičkovské sny tím rozhodně nekončí!“

Babičky v dnešní době často překračují archetypální předobraz této ženské role, každá má ale svou jedinečnou tvář a vlastní přístup.

„V datech vidíme skupinu žen, která stále tráví s vnoučaty veškeré volno tak, aby matka mohla být zaměstnaná. Je to v pořádku a nachází v tom spoustu naplnění. Máme ale i skupinu, která je ještě na trhu práce, takže nemůže takzvaně hlídat. A pak jsou tu ženy, jež svou aktivní roli ve společnosti vykonávají skrze prarodičovství – chodí do divadel nebo na výstavy a berou vnoučata s sebou,“ nabízí vhled do současnosti socioložka a sociální gerontoložka Lucie Vidovićová. Zároveň dodává, že existují i ženy, které vnoučata sice mají, ale v rolích babiček se z různých důvodů nenašly, a i to je varianta, kterou je nutné respektovat.

Ještě v 90. letech jsme moderní babičky západního střihu vídali jen v zahraničních filmech. Teď se ženy mění díky globalizaci i vlivem seniorních influencerek, které ve veřejném prostoru vedle háčkování klidně mluví i o sexu, partnerských vztazích nebo o svých skutečných touhách.

„Já jsem to říkala už před mnoha lety, že přijde nová generace, která přesně tuto roli zaujme,“ říká s lehkou nadsázkou Vidovićová. Podle ní jsme si na odvážné ženy, které přinášejí nové modely fungování ve vyšším věku, museli kvůli normalizační historii naší země počkat o něco déle. Ale teď jsou tu a my si na ně postupně zvykáme.

Nesmíme opomenout ani proměnu mužských rolí v rodinách, i ty dnes dostávají nové obrysy. „Dědečkovství, když jej tak nazveme, není úplně moderní věc, která by dřív neexistovala, jen je teď víc vidět. Už jenom z toho titulu, že muži se této životní etapy vůbec dožívají, a to v lepším zdraví,“ doplňuje socioložka Vidovićová. Dědečkové podle ní nezřídka vidí svou roli nejvíc v podpoře babičky. Snaží se vytvářet prostředí, v němž by ona mohla poskytovat přímou péči vnoučatům.

To potvrzuje i mediální odborník, novinář, spisovatel a v posledních letech také dvojnásobný dědeček Miloš Čermák, který za skvělou tvůrkyni plánů na čas strávený s vnoučaty označuje svou ženu Sentu, top manažerku s letitou zkušeností z nadnárodních korporací: „Děti ocení nejvíc to, co v dospělosti obvykle pozapomeneme a objevíme až zase později, a tím je čas, který druhému věnujeme. To je nakonec to nejcennější a nejžádanější. A v tom je bohužel i bohudík mnohem lepší moje žena než já. Senta se jim opravdu hodně věnuje a já jsem ten, kdo jim dělá oblíbené kuřecí řízky. Odtud přezdívka: Děda Řízek.“

Připomíná i důležitou skutečnost, a to, že dědečkové mohou na scénu přicházet více až ve chvíli, kdy jsou děti větší: „Naše vnoučata, čtyřletá Berenika a brzy tříletý Vilém, jsou na mě ještě moc ‚malá‘. Ještě nereagují na má moudra podle mých představ,“ říká Miloš Čermák s tím, že se těší na jejich vyspělejší verze. „Tak od šesti let víc, až je začnu trápit příběhy a hádankami,“ říká. Důležité je pro něj, aby děti prožily šťastný a spokojený život. Společné zážitky a vzájemnou lásku bere jako parádní bonus.

Někdy ale v rodinách dochází ke generačním střetům a rozdílným pohledům na to, jaké by dnešní babičky měly být. „V praxi vidím skoro učebnicový příklad toho, co dělá potíže i párům, a to jsou nevyřčená očekávání. Dnešní mladí rodiče vyrostli často ve ‚starém scénáři‘ – prázdniny u babičky, děda na zahradě, samozřejmá výpomoc hned vedle. Tento obraz si nesou v hlavě jako šablonu. Jenže generace, která se dnes stává prarodiči, žije úplně jinak,“ vysvětluje situaci psycholožka a psychoterapeutka Eliška Remešová.

Odbornice připomíná, že vždy dostupná babička se do velké míry stala nostalgickým mýtem, což dokládá přes výsledky výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2014. V něm 44 procent českých prarodičů přiznalo, že vnoučata nehlídají nikdy, a dalších 11 procent méně často než jednou měsíčně.

„A od té doby se to ještě posunulo,“ připomíná Eliška Remešová. Psycholožka souhlasí také s tím, že větší očekávání ohledně péče o vnoučata jsou v rodinách zpravidla od žen. Zatímco babičky drží provoz, dědečkové, pokud se zapojují, poskytují spíše zábavu.

Nejvýmluvnější je dopad na práci profesně aktivních seniorek a seniorů: „Vycházím z mezinárodních dat, která ukazují, že když se narodí první vnouče, babičky výrazně častěji omezují placenou práci než dědečkové. U pracujících babiček klesla pravděpodobnost plného úvazku zhruba o 12 procent, u dědečků jen asi o dvě procenta. A přesně tím se dostáváme k tomu, co cítíte – existuje dvojí metr.“

Dá se s tím vším naštěstí pracovat, je ale třeba o situaci v rodině mluvit a vyjasnit si ji. „Jádro konfliktu přitom skoro nikdy není nedostatek lásky. Jde o střet dvou nevyslovených představ o tom, ‚jak se to má dělat‘,“ připomíná Remešová.

Dnešní babičky spojuje jedno – chtějí být součástí světa svých vnoučat, ale zároveň nechtějí ztratit samy sebe a své sny. Pro Romanu Navarovou jsou vnučky jejich nedílnou součástí: „Až Anička a Danielka povyrostou, ráda bych s nimi vyrazila na pořádnou holčičí jízdu do světa. Třeba na eurovíkend do Paříže, do Disneylandu nebo společně k moři. Jen my tři. Chtěla bych s nimi sdílet zážitky, na které budeme jednou vzpomínat. A úplně nejvíc si přeji, aby ze mě měly parťačku i v dospělosti.“

Ani velká vzdálenost mezi prarodiči a dětmi už nemusí být překážkou. Pokud správně využijí moderní technologie, mohou díky nim, zejména s těmi většími, doplnit chybějící společný čas.

„Online babičkování funguje nejlíp, když je aktivní. Dá se zvládnout společné čtení pohádky přes obrazovku, ukazování si hraček i hraní. To udrží dítě u obrazovky mnohem líp než otázky, co bylo ve školce,“ radí psycholožka Eliška Remešová. Zajímavý poznatek přinesla nedávno zpráva v americkém listu The Wall Street Journal. Píše se v ní, že podle psychiatrů se aktivní péče o vnoučata prarodičům v dobrém vrací – prokazatelně totiž zlepšuje psychické i fyzické zdraví a prodlužuje věk.