Článek
V pracovním týdnu řeší trestní kauzy na Krajské prokuratuře v Trenčíně. V pátek odpoledne sedne do auta a jede přes půlku Slovenska do Vysokých Tater, aby o víkendu nosila zboží na Zbojnickou chatu. Jedna vynáška představuje čtyřicet až padesát kilogramů. Sama přitom váží pětapadesát kilo.
„Mám sedavé zaměstnání, pracuji hlavou. Od pondělí do pátku sedím v kanceláři a jsem totálně vyšťavená. Vynášky pro mě představují odreagování,“ říká. V životě nijak zvlášť nesportovala, ale hory milovala vždycky. Jenže pak přišla rodina, děti, náročná profese… K vysokohorské turistice se vrátila, až když její tři děti odrostly.
„Před deseti lety jsem začala víc chodit: napřed Malou a Velkou Fatru, pak Vysoké Tatry, hory v Norsku, Itálii, Rakousku, Švýcarsku, Skotsku… Tatry jsem každý rok prošla celé, slovenskou i polskou stranu, všechny štíty, v létě a častokrát i v zimě nebo mimo značené cesty. Zvládla jsem chodit po horách pět dní v kuse patnáct hodin denně, dát přes sto kilometrů a osm tisíc metrů převýšení,“ konstatuje.
Tohle ženy dělat nemůžou!
Nakonec ji v Tatrách potkala i láska. „Jednou v zimě jsem si na cestě Velkou studenou dolinou začala povídat s horským nosičem Jurajem, který se právě vracel ze Zbojnické chaty. Stali se z nás partneři a mě po nějaké době napadlo, že bych si chtěla vynášení také zkusit. Jeho první reakce samozřejmě byla: Tohle ženy dělat nemůžou, i chlapi mají dost, aby to zvládli! Ale nedala jsem se odradit a přemlouvala ho tak dlouho, až mě vzal za chatařem. A ten souhlasil,“ vypráví.
Sníh po kolena, viditelnost tři metry a na zádech sud piva – to dá jen málokterý nosič.
A tak v červnu 2023 nesla Dagmar na Zbojnickou svůj první náklad. „Bylo to jen nějakých pětadvacet kilo, ale myslela jsem si, že to složím už po pár metrech. Hlavně nezvyklá zátěž na ramena byla obrovská,“ vzpomíná. Nevzdala se.
„Kondici jsem měla, ale nešlo jen o fyzičku. Vynášení je v první řadě o odhodlání. Člověk si musí srovnat v hlavě: Chci to. Mám na to. Zvládnu to. Navíc mě to prostě baví. Před každou vynáškou si sice říkám: Proč tam zase lezu? Pak ale nahoře odložím náklad na váhu, natáhnu si záda, a už se těším na další,“ říká s úsměvem. Chlapská dřina se jí zalíbila. Začala chodit na Zbojnickou pravidelně, za svým šerpou Jurajem dojíždí skoro každý víkend. Stali se z nich parťáci, kteří sdílejí lásku k horám a nebojí se svěřit jeden druhému i život.
„Vynášky mi ukázaly cestu, po které chci jít dál. Už třetím rokem putujeme s Jurajem společně nejen s nákladem v dolině, ale i v životě. A ostatní chlapi, zkušení nosiči, mě respektují,“ dodává. Aby ne, někdy vynese i větší náklad než někteří z nich.