Článek
V turistickém ruchu nikdy nepracovala, není to žádná dobrodružka, o svých cestách nepíše knihy ani nepořádá přednášky. Za léta svých výjezdů do zahraničí ale nasbírala spoustu zážitků, takže má rozhodně o čem vyprávět. Její profese je proti tomu přísně exaktní a zdaleka ne tak vzrušující.
„Po maturitě v roce 1952 jsem nastoupila na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze a odešla jsem z ní po roce 2000,“ shrnuje svůj životopis matematička a autorka učebnic pro vysoké školy, která žije celý život v Praze.
Díky tomu, že podle svých slov přesluhovala až do sedmdesáti, si nestěžuje ani na výši penze, která jí umožňuje vydávat se za hranice i několikrát do roka. „Za nic jiného vlastně ani neutrácím,“ svěřuje se. Manžel Zdeněk, jenž se věnoval stejnému oboru jako ona, zemřel v roce 1989. Vzápětí se zvedla železná opona, a protože její dvě děti už byly v té době dospělé, nic jí nebránilo naplno se rozletět do světa.
Cestování je její vášní a zároveň největším koníčkem, kterému se přibližuje snad jen čtení knih. „Mládež mě naučila používat tyhle věci,“ vytahuje chytrý telefon. „Mám i tablet a dvě elektronické čtečky knih, ve kterých mám celé knihovny. Jedna už je starší a odchází, ale ta druhá je podsvícená, funguje i ve tmě, takže si můžu jít večer sednout na pobřeží a číst si tam,“ říká vitální dáma, která se naposledy v květnu vrátila ze zájezdu na řecký ostrov Rhodos.
„Bylo to i takhle na jaře docela pěkné. K moři asi sto padesát metrů a teplota vody přijatelná. Musím ale říct, že z našeho hotelu jsem u moře neviděla snad nikoho. Na celé dlouhé pláži bylo jen pár slunečníků a lehátek. Nevím, jestli kvůli tomu, že bylo před sezónou, nebo jestli si lidé raději lehnou na lehátko u bazénu.“
Nebála se ani horské turistiky. Zde na pomezí Rakouska a Švýcarska
Vzácné cesty na západ
Poprvé vyrazila do ciziny v roce 1956 ještě jako studentka vysoké školy na výměnný pobyt s partou několika spolužáků. A moc se těšila, i když to bylo jenom k sousedům do Polska. „Tenkrát to žádné ‚jenom‘ nebylo. Jelo se za hranice, což bylo něco,“ připomíná obtížné možnosti výjezdů do zahraničí v době komunistického režimu.
„Bydleli jsme u polských studentů ve Varšavě, ale vzali nás i na výlet k Baltu. Bylo to na jaře, pamatuju si, že jsme tam přijeli večer, byla zima, foukalo, ale prostě jsme byli u moře, tak jsme do něj museli. Stála tam upoutaná loď a na břeh od ní vedl dlouhý řetěz. Po něm jsme ručkovali do vody, každý se ponořil a zase rychle ven.“
Cestu k Baltu si zopakovala o dva roky později, tentokrát do východního Německa, a to v rámci darované svatební cesty. „V té době to pořád bylo něco výjimečného,“ podotýká.